K této příležitosti zveřejňujeme velký rozhovor, který s Kid Dramou loni pro magazín Culinary Art Of Living udělali Pavel Bidlo a Nitrous.

Může se pochlubit vytvořením vlastního hudebního stylu. Londýňan Damon Kirkham byl polovinou dvojice Instra:mental zapsanou do dějin elektronické hudby nesmazatelným písmem. Jednak díky osobité a napříč žánry ceněné tvorbě, jednak díky dnes již legendárnímu Autonomic podcastu, z něhož vznikl samostatný žánr.

V současnosti pracuje na sólo projektech Jon Convex, Kid Drama a společně s hudebním pionýrem dBridgem působí pod jménem Heart Drive. Nejen o tom, ale také o jídle a životě mezi Londýnem a Sydney jsme si s Damonem povídali v pražské restauraci Soho.

Jak dlouho se vlastně věnuješ hudbě?
Od 16 let. První věc mi vyšla v 19.

A pak jsi začal hrát jako DJ? Nebo hraní v klubech přišlo dřív než tvorba?
Nejdříve jsem tvořil. Nechtěl jsem být DJ. Vyrůstal jsem na pirátských stanicích a jejich DJích, ale nikdy mě to moc neoslovilo. Vždycky jsem rád kupoval desky a pouštěl si je na gramofonech. Často jsem zval kamarády, aby u mě hráli. Ale já jsem se nikdy neúčastnil. Tvorba mě lákala mnohem víc.

Proč?
Díky lidem, k nimž jsem vzhlížel: Aphex Twin, Autechre, Boards of Canada. Chtěl jsem zjistit, jak vznikají všechny ty jejich zvuky, které jsem tak miloval.

DJing Tě nicméně nakonec stejně doběhl. Jak často hraješ?
V poslední době moc ne, což je fajn. Dřív jsem hrál až příliš často, mělo to neblahý vliv na studiovou práci. Začal jsem totiž přemýšlet jako DJ: dělat intra, break-downy a tvořit skladby tak, aby se dobře mixovaly. To je špatně. Já už moc nechodím do klubů, hudbu nejčastěji poslouchám ve sluchátkách – v posteli nebo ve vlaku. Takže mi DJská mentalita nesedí.

Musí být těžké se uživit, dnes přece hudebníci vydělávají vystupováním…
Pravda, je to náročné. Když jsem vystupoval pravidelně, měl jsem peněz dost. Rychle jsem si na to zvykl, takže moje výdaje brzy dosáhly výše mých příjmů. Nic jsem si nedával bokem, kupoval jsem tuny oblečení a bot: Gucci, Prada. Prostě samé hlouposti.

Tvoje hudební guilty pleasure je Drake, pokud se nepleteme. Takže jsi chtěl vypadat jako on? Pěkné oblečení a sneakers…
Vždycky jsem si potrpěl na oblečení. Záleží mi na tom, co nosím, jestli mám čisté boty, jak vypadám. Jen už si nekupuju blbosti. Jedna párty za druhou taky z člověka vysaje dost energie…A já navíc dost pil…
Taky jsem pořád lítal do Austrálie a to je dost drahá legrace. Tam jsem navíc najednou zůstal bez práce. Moje výdaje pak hrozně vystřelily, tolik jsem nehrál a přišly problémy s mým vydavatelstvím. Když zkrachovala distribuce, ztratil jsem hodně peněz. Navíc se to stalo ve chvíli, kdy se můj label teprve rozvíjel a já se ho snažil stabilizovat. Všechny tyhle věci pro mě byly dost náročné. Teď se situace pomalu zlepšuje.

Hodně věcí v hudebním průmyslu se změnilo, labely si hudbu prodávají samy, když tolik distribucí zkrachovalo. Vydal ses touto cestou?
Jo, nedávno jsem rozjel Bandcamp (platforma umožňující hudebníkům přímo a jednoduše prodávat svoji tvorbu), cítím v něm potenciál. Pracuji i s novou distribucí, která mi pomáhá s prodejem vinylů.

Nejvíce hraní jsi měl ve zlaté éře Autonomicu, stylu vzniklého z dnes již kultovního podcastu Instra:mental a dBridge. V tom nejlepším jste ale přestali. Co se stalo? Proč umřel?
Nikdy podle mě neumřel. Je to jako se vším populárním, nabalilo se na něj příliš mnoho klonů a kvůli tomu se najednou strašně rychle vyčerpal. Chtěli jsme vybudovat solidní základnu a kolektiv hudebníků. Ale nefungovalo to. Hodně producentů chtělo rychle vydělat a tlačili svoji hudbu na všechny strany. Takže z pohledu byznysu se trh rychle přesytil a žádná společná základna se nakonec nekonala.

Navíc v době největší popularity jste s Alexem rozpustili Instra:mental…
Vždy jsme dělali různé styly jako Dubstep, Techno nebo Electro. A jeho zkrátka začala tahle fúze bavit víc, takže svoje síly napnul, řekněme, k Bassu a Technu. Autonomic pro něj přestal být zajímavý. Po jeho odchodu přišlo hodně zmatené období. Věci se najednou roztříštily, odešel Darren (dBridge) a já odstartoval projekt Jon Convex. Co se týče Autonomicu, měli jsme vizi, ale chyběla silná skupina lidí, kteří by ji dokázali realizovat.

Jaký příběh stojí za vznikem podcastu, proč a jak vznikl? Kde se vzal jeho název?
Procházeli jsme mnoho jmen a tohle nám sedlo nejvíc. Jde o autonomní systém, něco vlastního. Přesně to jsme chtěli udělat. Mutující drumandbass, jiný než ten běžný. A upřímně, taky to cool znělo. Ve finále se z toho stal žánr. Stvořit hudební styl je divný pocit.

Vnímáš taky, že spíš než drumandbassová ho paradoxně přijaly jiné scény jako Techno, Dubstep? Hodně lidí se díky tomu podcastu vrátilo k drumandbassu.
Kořeny drumandbassu leží v hardcoru, který zase vyrůstal z techna. Třeba Grooverider mixoval tracky Kevina Saundersona do breakbeatu a podobně. Tahle směska se proměnila v jungle, ten zase v drumandbass. Ten současný „špatný“, uřvaný drumandbass na 180 bpm by se měl podle mně jmenovat jinak.
Pořád se tomu říká drumandbass, ale mně tak nezní. Autonomic pro mě bylo pokračováním od chvíle, kdy jsem v 90. letech přestal drumandbass poslouchat. Navazovali jsme na všechny vizionáře z té doby jako Ed Rush&Optical, Boymerang, Matrix. Ti všichni dělali futuristickou hudbu s elementy techna. My jsme to zase vrátili. To, co se dnes nazývá drumandbass, pro mě žádný drumandbass není. Když někomu řeknu, že ho dělám, představí si řvoucí crap z rádia.

Co hudebně ještě tvarovalo Tvůj vkus?
Jsem velký fanoušek Warp Records (kultovní label ze Shefieldu), především jejich katalogu z 90. let. Už odmalička jsem poslouchal v podstatě všechno, nikdy jsem nevisel na jediném stylu. I když jsem dělal drumandbass, poslouchal jsem obrovské množství hudby, z níž jsem si bral do tvorby různé elementy. Prostě jsem všechno naházel do jednoho hrnce.

Co používáš ve studiu?
Synťáky, efekty, samplery. Nikdy jsme nepoužívali plug-iny a dodnes to nedělám. Všechno dělám od nuly, nemám rád presety. Dělám hudbu už 20 let, takže ve studiu už moc nepřemýšlím. Všichni producenti dokola mluví o nějakém konceptu, způsobu tvorby. Já si prostě sednu, zapnu mašinky a hraju si. Jde o velmi přirozený proces.

Je to trochu jako s vařením, tam se taky často experimentuje se surovinami…
Přesně, když máte základní znalost, dokážete s několika kvalitními surovinami uvařit úžasné jídlo. Nemám ve studiu rád zbytečné složitosti, úplně jsem třeba přestal používat kompresi, rád nechávám věci syrové. A stejně jako zkušený šéfkuchař dobře vím, kolik čeho přidat, jak to bude znít.

Stál rozdílný pohled na tvorbu za rozpadem Instra:mental?
To je jeden z důvodů. Já si chtěl najít čas na soukromí a přítelkyni, Alex naopak vztah ukončil a naplno se začal věnovat hudbě. Já postavil na první místo osobní život. On se zlobil, protože jsem neodváděl stoprocentní práci, ale já chtěl čas mezi hudbou a osobním životem nějak rozumně vyvážit. Navíc jsme oba hrozní tvrdohlavci, těžko přijímáme vzájemné rady.

Vypadá to na klasickou ponorku…
Známe se odmalička a trávili jsme spolu opravdu hodně času, často třeba 10 hodin denně. Všechno jsme dělali spolu. Vlastně je to takové manželství a jako v každém manželství přijdou neshody.

Mluvíte spolu?
Jsme zase kamarádi. Když jsme se po pauze potkali ve studiu, bylo to hrozně fajn, vyměnili jsme si tipy, které jsme během ní nabyli. Po kreativní stránce nám rozdělení hodně prospělo. Alex teď třeba hodně experimentuje s modulární syntézou, vypadá ve studiu jako šílený vědec, všude samé kabely.

Zapomeňme na chvíli na hudbu, jak si nejlépe vyčistíš hlavu?
Popravdě, v poslední době jsem žil trochu jako poustevník. Vstávám brzo kvůli skypování s manželkou do Austrálie, stejně tak s ní volám dlouho do noci. Ale jinak jsem posedlý kávou, rád si na ni vyrazím ven. Mám dokonce předplacené doručování až do domu. Přivezou ji čerstvě upraženou, ta vůně je nepopsatelná.

Kolik kafí denně vypiješ?
Něco kolem čtyř. Nesmím to moc přehánět, velké množství mi nedělá dobře na srdce.

Změní se Tvůj životní styl, když odjedeš za manželkou do Austrálie?
Mám vlastně dva životy. Tam chodím o hodně víc ven a zvolním, v Londýně se spíš zavřu a tvořím hudbu. V Sydney tvořím taky, ale méně. Chodím na jógu, kterou moje žena učí. Hodně vaříme a skvěle vaří i její rodiče, pocházejí z Hongkongu a rádi mě krmí.

Máš rád asijskou kuchyni?
Zřejmě víc než moje žena, Asiatka. V Sydney žijeme mezi korejskou a čínskou komunitou, je tam neskutečně moc skvělých restaurací: korejské barbecue, vietnamská bistra. Hodně domácích jídel.

Jaké jídlo Tě v Austrálii nejvíc dostalo?
Ochutnal jsem tam nejlepší steak. Dostal jsem dokonalý už ve Florencii, přinesli ho nakrájený na dřevěném prkýnku, jen s trochou soli a pepře. Ale v Austrálii jsme šli do jedné restaurace na doporučení kamaráda. Steaků nabízeli hodně, ale nechali jsme si doporučit. Když jsme si pak se ženou dali sousto, podívali jsme se na sebe a oba vyhrkli: To je nejlepší steak!

Nedávno ses vrátil právě z Hongkongu, cos ochutnal tam?
Xiao Long Bao. Malé knedlíčky plněné masem a připravené v páře, která uvnitř nich vytvoří takovou šťávu. Vypadají jako pytlíčky s penězi, které polijete omáčkou a jíte. Byla to ta nejúžasnější věc.

Patříš mezi odvážlivce a ochutnals třeba hmyz nebo hady?
V Hongkongu tohle moc nefrčí jako třeba v Thajsku, kde dostanete divné věci na špejli. Exotické věci jsem jedl spíš v Austrálii, chutnal mi třeba krokodýl. V Japonsku jsem jedl syrového koně.

Zpátky k hudbě. Naplno jsi rozjel hned několik projektů, na čem pracuješ?
Chystám svoje album a s dBridgem desku projektu Heart Drive. On je mimochodem taky velký foodie a leccos mě v tomto ohledu naučil.

Jak jste se s ním vlastně potkali?
My jsme ho s Alexem samozřejmě sledovali a znali. Když opustil Bad Company (slavný drumandbassový projekt), moc nás bavilo, jakou cestou se vydal. Když jsme udělali náš první velký track, Comanche, dali jsme ho Doc Scottovi. On ho pustil na Sun&Bass a každý se na něj ptal. Ta skladba byla dost odlišná. Potom jsme udělali track Naked Zoo. dBridge za námi přišel a nabídl nám, že Comanche a Naked Zoo vydá.
My jsme ho odmítli s tím, že jsou upsané, což ho dost zklamalo. Potom chtěl Pacific Heights, ale taky jsme ho odmítli. Dodnes vidím jeho zklamaný výraz. Svoje věci jsme mu ale poslali a on začal v setech dělat takové Instra:mental pasáže, třeba ze tří čtyř skladeb. Lidé se na ně brzo začali vyptávat.

Postupně jste společně začali dělat…
Přišel za námi do Zoo, což bylo naše studio na takovém opuštěném ostrově na Temži. Viděl naše synťáky, a to ho ohromilo. Viděl, jak na nich jamujeme, a řekl, že přesně tohle mu chybělo. V té době už totiž používal jen software, nicméně znova vytáhl mašinky z dob Bad Company. Pro Minimoog jsme jeli k Freshovi (další exčlen Bad Company) a on ho měl pověšený na zdi jako trofej. Tenhle úžasný synťák mu tam visel na zdi, neskutečné. Tak jsme mu ho sebrali. Darren k nám natahal svoje vybavení, zavřeli jsme se ve studiu a tvořili.

Působili jste dost tajemným dojmem, o společné tvorbě ani plánech jste nemluvili…
Chtěli jsme svůj zvuk udržet co nejdéle exkluzivní, každý si z něho chtěl trochu uloupnout a svézt se na vlně popularity.

Místo slov jste tedy jako platformu pro prezentaci své hudby zvolili podcast?
Darren zrovna objevil Consequence, hudebníka z Nového Zélandu, a trochu mu radil s tvorbou. Najednou od něj začaly chodit úžasné skladby, podobné to bylo s ASC a dalšími producenty. Plus jsme měli svoje věci. A raději, než je někomu poslat, aby je prezentoval, udělali jsme to sami. Měli jsme tolik materiálu, že vydal na celou sérii podcastů. Takže jsme našli jméno, já udělal logo a shodli jsme se, že přidáme deseti- až patnáctiminutové influences sekce. Ve finále šlo o nejnáročnější část přípravy, nacpat do 15 minut všechny skladby, které nás nejvíc ovlivnily.

Hádali jste se kvůli tomu?
Podcast jsem připravoval já a Darren, Alex nám posílal jen svoji influences sekci. Do poslední chvíle jsme výběr před sebou tajili a pak jsme se navzájem překvapovali. Byla to nejzábavnější část práce na podcastu.

Od začátku jste plánovali 12 částí – layerů, proč zrovna tolik?
Měl to být rok, každý měsíc jedna, což jsme nakonec nestihli. Ale chtěli jsme, aby byl uzavřený a udrželi jsme vysoký standard. Ne aby lidi říkali: dřív byl super, teď nestojí za nic. Je to také snímek naší tvorby z určitého období.

Odkud přišel název layer?
Z jednoho anime seriálu, kde se takhle jmenovala každá epizoda.

Proč jste nikdy nepřidali tracklisty, alespoň k influences sekcím?
Důvodů bylo víc. Věděli jsme, že nové věci nevyjdou ještě hodně dlouho. Když se objeví jméno umělce, ihned začínají stárnout. Navíc v době internetu může mít každý cokoliv dotykem tlačítka. Všichni chtějí hned vědět a mít všechno. Když jsem byl dítě, chodil jsem do obchodu s kazetami, často si je kupoval, aniž bych tušil, co na nich je. S Alexem jsme takhle objevovali hip hop.
Dříve nám dalo práci shánět novou hudbu a nechtěli jsme to nikomu usnadňovat ani teď. Propálit jméno umělce a název tracku, aby si vše stáhl během několika okamžiků. A fungovalo to, lidé se na fórech spojovali a doplňovali názvy skladeb jako v křížovce.

Díky za povídání, jak ti chutnala večeře?
Absolutně fantastická, díky.


Drama ve vile
day
Kid Drama (influences set)
Volnej Průběh djs, Annita, Kamcza

night
Kid Drama
Annita
Volnej Průběh djs (Nitrous, AhZ, Touchwood, Rade, Stanzim)
Misology

entry: do 18:00 150 CZK, po 18:00 200 CZK

Facebook event