- HAS JOHB B FULFILLED THE FUTURE PROPHECIES? -
text: HACKENALIEN
Šedivá
prostupovala vším. Odporně převlhké
větrem proti obličeji hnané, kéž-by-sněhové, nebeské spady nás uvrhly
v tenata statečně stojícího Hlavního nádraží. Inu v zimě je víc
sajrajtu nejen venku. A pokud si někdy chcete ujasnit, co to je typická
česká představa o výkonu povolání prodávajícího, doporučuju
navštívit Hlavní nádraží. Některým z naší sedmičlenné grupy se
dařilo čerpat radostnější barvy z vidiny Johna B a FP, leč mně zatím
ne. Inu vlak nás potěšil prázdným kupé; šestimístným. Sedačky byly
načervenalé, leč rychlost vlaku opět měnila vše v šeď. Nu což, vrhli
jsme se do přípravy zelených produktů, jeden nikdy neví, jak se ve větru a
zimě bude motat. Vylezli jsme na nádraží Královo Pole, a to byla zřejmě
chyba. Naposledy sem takto user-friendly nádraží viděl v Polsku. Ani lidé,
ani mapa. Prošli jsme tedy vstupní bránou do další dimenze.
Mrazivě černá se snahou o žlutý
podtext
Potemnělé urbanistické betonové
prostředí nás rozleptalo svým nevyžádaným výronem depresivní šedi.
Lidé neschopní smysluplně poradit, kopie řezavé zimy z Prahy, zastávka
busem a pak pěšky rovně až do Flédy. Co nás tedy vpravdě vytáčelo
k rozverné nepříčetnosti, nebyla ani tak nedočkavost na Johna B, nýbrž
to, že za celou cestu jsme narazili jen na jednu otevřenou velmi pochybnou
trafiku, aspoň že tak. Takže ulice se sice schovávaly do hávu neonů a
umělého osvětlení, leč jak dí klasik: „Kde nic není, ani smrt
nebere.“. Dorazíme k Flédě a podtext žlutý náhle zoranžoví a začne
bát sytější. Vcházíme dovnitř napjati, neb finální bod možné
konfrontace s nevraživostí může nastat už jen zde.
Sytě žlutá a oranžová
Odbavení, zašatnění, rozhlédnutí,
obdržení, poslechnutí, nespatření, moči-odložení a usazení proběhlo
v rozumném duchu. Barva zdejšího prostředí, tvary a zdí a stěn, objekty
a stoly neagresivně umístěné a usmívajícími se lidmi obsazené. Vše
stále v pořádku. Objev chill-out čajovny hodnotím jako jeden
z nejhezčích. Taneční prostor příjemně nepřehřátý a celkově takový
krásně haloidně hranatý, povrch pevný, neklouzavý, světla
nepřemnožená, stroboskopy velmi efektivní, reproduktory solidní, zvuky
metaly na nás nezpotvořené, ba co víc, zvuky, ba dokonce i videoprojekce,
přenášeny byly do předmístnosti s hlavním barem, takže
nákupu(konsumu)chtivý člověk nepřišel ani o kousek dění v hlavním
sále… a my oblouzněni těmito efekty jsme se málem nechali ukolébat,
naneštěstí hnilobný podtón byl příliš silný na to, aby mohl být
přehlížen.
První náznaky hniloby v barvách,
zelená příměs
Cosi nahnilého se schovávalo v útrobách.
Na WC to nebylo. Na stolech taky ne. Pokud pominu pokus o ošmelení na baru,
to hlavní zlo se odehrávalo mezi stoly, mezi lidmi na parketu, prostě tak
nějak uvnitř. Kdy mi už někdo vysvětlí, jak je možné, že na Moravě se
smaží víc než v kedrama postižený Praze? Což o to, smaží se všude a
smažit se bude (obzvlášť pokud to bude furt tak levný), ale proč jen máme
trpět, tím co není povinné? – tj. proč se musí králové vyjetosti
chovat jako by nikoho neobtěžovali, když to tak není; ok, řekněme, že
vrážení lidí do sebe bylo zapříčiněno hustotou na malém prostoru, snad
byli jsme příliš šediví, že nestáli jsme ani za „bů“… ale
neschopný vyjetci, kteří bohužel svůj stav nezvládali a vícekrát nám
překazili, k naší zjevné nelibosti, slastnou chvilku vytržení z reality
díky tanci svým nevlastnictvím nadvlády nad vlastním pohybovým aparátem.
Hniloba však byla velmi nezvyklým kořením přiostřena. Nejlépe shrnuje
můj hovor se spolubojovníkem: on: „Děti.“ já: „Cože?!“ on:
„Všiml sis kolik je tu dětí?“. Bohužel měl pravdu. Kde se tam vzali ti
podezřele náctiletí o to více překopaní… (berte s nadhledem) Nám,
které již napadl virus subjektivního dojmu stáří, to už jaksi zadrhává
se mírně v krku. Třetím bonusem budiž neschopní wanna-be-party-people,
kteří opět svou neohleduplností naplnili dostatečně podmínky kategorie
„opruzové“, neschopné stavěcí(techno)pohyby, trendy look, absolutní
demence, co se pochopení kategorií „můj prostor“ „tvůj prostor“ na
parketu týče. Ale nemyslete si, zas tak zlé to nebylo, to jen namyšlenci
z Prahy přijeli.
Zeleno-modro-žlutá-černo-bílá (=
80s!)
Larry nezklamal a poctivě lámal
i rovnal. Vlastní produkci střídala cizí a lidí na parketu mu rozhodně
neubývalo. Tančilo se na to dobře a po nákupu Ice Tea sme obsadili prostor a
merčili Johna B, přes poplašné zprávy o zpoždění dorazil na čas. Larry
zakončil stejně jako posledně, když sem ho viděl(eh-?), dnb upravou klasiky
Lady Carneval (feat.Karl Gott on vocals). So we could enter the sounds of
John B. Pár znalců rozsekal hned intrem (ano některé
i svým zjevem, luxury 80s) což byla Johnova předělávka instrumentální
klasiky Depeche Mode – PIMPF z '87 a pak už se to rozjelo. Stalking you on
my place, The Nine – Silver Screen – Alien Girl – Morning Light
Mash-up, Take Me Home, Midnite Air (VIP), I Feel Loved (dnb rmx)… John B
občas hlásil do mikrofonu, lidi mu to žrali i s navijákem – zkrátka
byl králem situace. Na parketu bylo chvilkami těsno (hodně), ale třeba sme
jen stáli na hloupém místě. Pózy jaké John B předvádí, pohledy,
choreografie, xichty, prostě a) showman b) osobnost – oboje z něj sálalo
o 108. Černé a stříbrné kotouče, které tajemně měnil, pootáčel,
zpomaloval, zrychloval, povětšinou ladili úžasně s Johnovým stylem.
Napůl 80s, napůl postmoderna. Napůl obdiv, napůl vykrádačka. Napůl disco,
napůl dnb. Napůl prdel, napůl vážně. Napůl výsměch, napůl řežba.
Správná kontroverze. Duppy man (VIP) – další pecka pro znalce, kterou
John B prohnal svym sound-transformers casostrojem, Depeche Mode – New Life z
'82. (hehe) – Tainted Love (John B remix) původně od Soft Cell, Dirty
Sanchez – Fucking On The Dancefloor (John B remix), John B feat. Miss
Ch33tah – Fashion, Iowast – Time Lapse (John B remix), standardní Johnovy
tracky, ale to, jak fungovali následující dva, to asi nikdo nemohl čekat,
poněvadž to co udělala s tanečníky tato pecka New Order – Blue Monday
(Razorpoint remix) hraničilo s řeží nejhrubšího zrna, to samé pecka
Emily od Castor, a co teprv Johnova předělávka Take On Me od A-ha.
Mno tak sme si zhruba přiblížili krásně
pestrobarevné kontury Johnova vystoupení, které bylo náležitě opepřeno
občasným nářezem, jako např. Konflict – Messiah (remix)… nicméně na
konci John naznačil „konec je blízko“, a že teď přijdou ňáký last
tracky, no a tady to nějak přebarvil, nebo jen použil špatnou paletu, leč
poslední dvě desky, které sám uvedl na mikrofon, jako ochutnávky z jeho
chystaného alba. Ehm, bylo to teda jako hodně elektro, hodně rovný, no
občas se mi skoro zdálo, že sem zaslechl zlomený beat. Nevím, většina
lidí to moc nepobrala. Rozhodně třeba počkat na album, z toho, co sme
zaslechli, je jasné, že půjde o ještě větší crossover. John B si vzal
pořádnou gumu a hranice žánrů budou na jeho new albu budou pořádně
perforované a prosakující. Někdo říkal, že John B umí mixovat jen to, co
má naučené, já si myslím, že jeho vystoupení sou více koncipována jako
představení než jako DJ set, tudíž třeba poslední dvě desky (nejen)
v podstatě jen pustil. Rozhodně to byl zážitek, který v záplavě
standardních prezentací – tj. DJ se shýbá za gramci a něco kutí
s mixákem – rozhodně nezapadne. (Zmínil bych menší incident, kdy na
podium vylezl týpek, aby se poklonil Johnu B, pročež se jal odejít zpět na
parket, leč dementní ochranka, místo aby ocenila korektnost odvážlivce se
jala ho víceméně shodit z podia a následovně ho ještě pronásledovat a
inzultovat na parketu. Podobná věc se stala i na Zincovi na Love Planet, kde
to tedy bylo ještě horší. Vysvětlete, prosím, už někdo těm namakanejm
kreténům, kde začíná a končí jejich práce. Děkuji.) Johna vystřídal
Sayko a barva ovzduší se změnila.
Modro-fialové ticho před
bouří
Chtělo to se napít, chvilku vdechovat
dopaminy a endorfiny ze vzduchu, požádat kolembyvší o zapalovač, zjebat
obsluhu za absenci Ice Tea v plastu, vystát frontu na WC, půjčit papírky,
pokochat svá oka jehlou v podobě díky zvýšené kvantitě přítomných
oslňujících slečen. Mladí muži většinou nechali plíce (plus kýbl potu)
na parketě, tudíž dámy se mohly kochat s většími obtížemi. Já bych si
zde dovolil vypíchnout slečnu v jednoduchém svršku bílém, s páskem
duhovým spektrem oplývajícím, úsměvem nepřekonatelným a vlasy kratšími
(o to smyslnějšími) než na Get Punked 2. Díky za tento závan fontán
éterična do atmosféry přízemních požitků z lidí kolem do mě
plynoucí. Snad ještě někdy budu mít tu čest. Sayko hrál, svádí to
říct, svůj standart, který je ovšem vysoko nad schopnostmi 99% českých
DJů. Patří k elitě naší republiky, která čítá sotva víc jak pět
DJů. Lidi na parketě udržel a každému doporučuji ho zajít někam
shlédnout, neb to není, tak jak se správné špičce patří, muž jednoho
stylu (zvuku), leč minimálně vícero poloh drum'n'bassu umí zkrotit tak, že
polezete z parketu po čtyřech. Pronikavý zvuk trubky, či čehosi
příbuzného, nám jasně vmetl do tváře fakt, že nejvyšší čas odebrat
se zpět na parket nastal. Vběhli sme do sálu, a zde již kralovala:
Infernální rudo-červená s fialovým
odstínem
Démonické duo tajemných skřítků nezvyklých rozměrů a pohybů právě spustilo intro ke své hodinové show. Parket byl řádně našlapán a očekávání bylo ve vzduchu. My sme už viděli a věděli, ale rozhodně sme nevěděli, jak moc se Future Prophecies od února v Roxy zlepšili… Skutečný Breakbeat Kaos! Desky byly projektilizovány skrz dráty do hlavní v podobě reproduktorů a pekelná řež se snášela na parket every now and then. „Ok. Fuck it! I lied, it's drum'n'bass. What you gonna do ?!“ = Blood Sugar od Pendulum, a pak už jen skoky ze zákrytu do zákopu… Vault (VIP), Tarantula, Voodoo People, Smack My Bitch Up, Killa DJ, The Immortal (!!!), Living Daylights (VIP), X Ray, Scare Crow, Dreadlock (snad jediný rewind večera, nebo se mýlím? John B rozhodně nedal), Frozen Solid, Raw – leč uvědomte si, že to, co sem vyčetl stačilo tak na deset minut, ani ne. A já si primárně vybavím hitovky… vzhledem k časté mixáži přes laptopy se mixy odehrávaly hříšně rychle, ale nechutně přesně, na hutnosti zvuku to však nijak neubíralo. Tony (ten hubený, skákavý, rukama máchající skřítek) to občas pěkně pohrotil scratchingem. Richard (ten robustnější skřitek s tajemným nástrojem a rozvážnými pohyby) zase měnil zvuk své sosákovito-brokovnicoidní trubky, jak se mu chtělo, a občas sázel solidní improvizace, ne vždy plně doceněné. Snad s každým sem shodl na tom, jaká škoda je, že jejich exhibice trvá jen hodinku. Apokalypsa, kterou si nejen mě Future Prophecies naporcovali a s gustem posléze zabalili zpět do svých zavazadel, jasně potvrdila kvalitu fenoménu Future Prophecies. Oprávněně. Z páry vynořil se Blulajta a pozval nás k sobě do:
Temně modré dimenze s jedovatou
příchutí
Tvrdě, tvrdě, tvrdě to Blulajta řezal a moc naší grupu překvapil. Nenechal parket vychladnout, s klidem na nás vylil olej a podpálil nás pod svým temně atmosféricko neurotickým kotlem. Postupně však byly sme nuceni vyklidit pole činu, a jako obvyklí podezřelí se vyklidit směr vlak. Nelehko sme opouštěli parket, kde se již projevovali správné zombie efekty (neschopnost tance bez cigarety, oční a pohybové zátuhy, atp), neb jsme tušili, co nás čeká po opuštění tohoto podniku. Stalo se tak.
Bezbarvé svinstvo
S odchodem sme zjistili, že v Brně má noční (brzce ranní) MHD asi takový status, jako měly „buržoazně-kapitalistické zbytečnosti“ ze Západu za dob Komunistické diktatury. Tak sme si dali krásnou půlhodinku pěchem, v ošklivém mrazu a s nejistotou stihnutí vlaku. Bizardní náhoda nám pomohla stihnout vlak, který byl tedy krásným prostorem pro přehlídku naší marnosti.
Zúčtovali sme tedy:
John B nás nerozsekal tolik jako sme mysleli, leč mnoho bočních vlivů mohlo
to zapříčinit.
Future Prophecies nás rozsekali mnohem víc, než sme čekali.
Barevné spektrum sme nevyčerpali, ale zážitek to byl.
Tak snad příště.
