Pravidelní čtenáři Shadowboxu určitě zaznamenali, že kdykoliv se něco šustne okolo Jonnyho, ihned to zařazjujeme mezi hlavní zprávy. Nedivte se. Jonny Listners je opravdový junglový mazák se vším všudy a náš respekt k němu pramení hlavně z toho, že ačkoliv má na kontě už tři alba a nespočet singlů, zachoval si vždy určitou úroveň a jeho jméno je zárukou vysoké kvality. Jonny L byl vždycky tak trochu divnej patron. Kromě jednoho tracku s Opticalem nikdy s nikým nespolupracoval a vždy se držel poněkud stranou celé dnb komunity. Underground nikdy moc neřešil a svá první dvě (pro dnb velmi důležitá) alba vydal u velké firmy XL Recordings. Dokonce jeden čas s junglem úplně přestal a podle vlastních slov „vydělával peníze“ produkováním hitparádových 2stepů a speed garáží. Po odchodu z XL založil v roce 1999 vlastní Piranha recordings, kde vydává pouze a jenom vlastní tvorbu a po šesti singlech jsme se konečně dočkali další velké desky.
Album otvírá zpívaná popina Listen Right, která by mohla v klidu vyjít už na jeho prvním, nejmelodičtějším a nejměkčím albu Sawtooth. Tenkrát by asi sáhl po vokalistce, ale dnes jsou módní zpěváci i když řada zarytých junglistů to těžko vydejchává.. Mě se to líbí, když se to nepřežene… (jako třeba s tím vokodérem na Synkronize-METH046). Listen Right nepatří k těm nejrozjetějším a proto tenhle hezký melodický track asi na akcích uslyšíme jen poskrovnu.
Album Sawtooth připomíná i zvuk synťáků v Tell A Friend, kde se vespod mezi sebou střídá několik různých bicích rytmů. Basa tu má krásný zvuk, ale pouhé dva další výrazné samply podle mě nestačí na to, aby nesourodé bicí nějakým způsobem spojily ve šlapající celek.
Airwaves začíná nasekaným amenem a jakoby z povzdálí šeptající slečnou. Filtr na jejím hlase se pomalu otvírá a když se přidá basa a hajtky, tak je vymalováno. Jeden z nejtvrdších a současně nejvýraznějších momentů celé desky.
Jestliže mi první dvě skladby připomínaly album Sawtooth, Super Bionic je jako vystřižená z druhého Jonnyho alba Magnetic. Temný technoidní track s překouřenou basou, který nám ukazuje, že v jednoduchosti je síla.
Následuje všem dobře známá Let’s Roll s americkým prezidentem u mikrofonu. Nejde mi na rozum, proč tahle skvělá věc pravidelně vyklízí parkety…
Lets Roll Revenge už taková bomba není. Rovný beat a kytárka vybrnkávající východní motiv. Do toho Bushův protějšek občas pronese, že „all the invaders will be slaughtered“ a to se až na občasné prohnání efektem opakuje beze změny až do konce.
Ale to už se dostáváme ke skladbě Geronimo. Rytmus na začátku silně připomíná Real Good od Markyho s XRSem, ale z omylu vás po pár vteřinách vyvede náhlý zlom, ze kterého se vyklube výrazný analogový riff, provázející v různých vtipných obměnách celý track. Jonny L tu používá osvědčené fórky s filtrem nebo s nečekaným zastavováním a podobně. Funguje to bezvadně a Geronimo neskutečně táhne. Řekl bych, že se jedná o nejhratelnější věc z celého alba. Mňam!
To Warehouse není zdaleka tak dobrá a přijde mi v té silné konkurenci trochu „ do počtu “. Není ani taneční a imho ani moc zajímavá.
Poslední Old Skool dělá čest svému jménu a je založen na starou školou lízlém perkusivním beatu, který slýcháváme třeba od Spirita s Digitalem nabo Loxyho s Inkem. Do toho opět hodně silný synth motiv, pár samplíků a dohromady to dává skvělý taneční party track.
27 Hours A Day nepostrádá Jonnyho typicky syrový zvuk a až na pár vyjímek potemnělou deep atmosféru, známou z jeho předešlých tracků na Piranhe a vlastně nejen tam… Jedná se o nadprůměrné album a jak už jsem výše naznačil, Jonny L nám na něm dává lekci z jednoduchosti. Je to pravý drum’n’bass, kde bicí a basa jsou to nejzásadnější, co vám utkví v paměti.
Big Up, pane L !
