CREAMFIELDS 2004
Zatímco Creamfields 2002 skonaly na pořadatelských kiksech, ročník 2003 byl sice organizačně v pořádku, zato mě však zklamaly nepřesvědčivé výkony lidí, na které jsem se docela těšil (UNKLE, Ritchie Hawtin, Andy Fletcher a vlastně i Roni Size). Z minulých Creamfields jsem si báječně užil Massive attack a před setměním ještě několik kapel na etno pódiu, většinu času jsem ale sledoval, jak mi z line-upu odpadává jedno jméno za druhým. Pokud chcete o letošních Creamfields slyšet hned zkraje něco pozitivního, tak vězte, že to nebyl ten nejhorší ročník. Jinak se dočtete o totálním deja-vu minulého roku, o neuvěřitelných divnostech kolem headlinerů, a taky o tom, jestli jste dobře udělali, pokud jste zůstali doma – proto zůstaňte u svých internetových přijímačů, i když drum’n’bass byl asi tím posledním, co mohly Creamfields nabídnout.
Začneme s tím hudebním deja-vu. Pokud vám tedy nestačí celou noc skákat na hard house a trance, i tentokrát pro vás krémové pole nachystaly několik zajímavých okamžiků obložených zklamáním a hledáním náhradních plánů. A stejně jako minule k těm nejzábavnějším momentům přispěla domácí stálice. Před rokem to byli EOST, letos jako vždy báječní Tata bojs. Schválně mi u nás ukažte lepší kytarovou partu. Kapelu, která je zároveň chytrá i taneční – takovou, která současně s nápaditostí textů jako jedna z mála skutečně ovládla ono umění napsat dobrou melodickou písničku. Tata bojs předvedli v podstatě totožný set jako před Bowiem a pravděpodobně i na každé jiné letní akci, tedy míchanici příběhovek z Nanoalba a popíků z Biorytmů. Jedinými staršími věcmi byly ideální otevírák Jednotka času a sarkasticky pompézní Toreadorská otázka, na cokoliv ještě víc letitého si ale budeme muset počkat na samostatné tatáčské koncerty. Podle Mardošových slov je skladba Boj, toto ohlédnutí za hard-corovou minulostí Tata bojs, to nejtvrdší, co v současnosti hrají, takže uvidíme, jestli na podzimním turné ještě přiostří.
Po prvním nadšení přišlo první zklamání, tedy Panjabi MC. Playback je slovo, které se začalo v tu chvíli vkrádat na hlavní pódium, aby se později ještě dvakrát vrátilo. Dva MCs dělají na lidi obvyklé “sej-hóu”, dva breakdanceři se marně snaží oslnit a DJ pouští všechny ty bhangra písničky v prostých rádiových verzích. To znamená, že to indické zpívání i nástroje hrálo z playbacku a kolem toho šaškovalo pět lidí. Následovala tedy má první hodinka hledání místa, kam se vrtnout, když vše zajímavé mělo být na hlavním pódiu.
Následná elektro-operní sexy show od Goldfrapp byla ovšem úchvatná. Takovou geniální bizarnost bych čekal spíš v Roxy než v prime-timeu Creamfields (a publikum se taky tvářilo, že touto dobou by fakt radši skákalo na Prodigy), nicméně pěvecká suverénnost a agresivní image frontwoman Allison Goldfrapp ve spojení s funkčním doprovodem od zbytku kapely zajistila dokonalou interpretaci goldfrappích nadstylových opusů. Když už jsem ale organizátorům odpustil, že nepozvali ani jednoho dnb DJe (byť třeba někoho levnějšího jako Amita, Barona nebo Cyantifika), u Goldfrapp mi to už nedá – proč musely i hlavní hvězdy hrát jen tři čtvrtě hodiny ? Před rokem mě aspoň těšilo to, že jsem viděl plnohodnotný koncert Massive attack, ale když má letos každý na svůj set 45 minut (nota bene když v line-upu byl u Goldfrapp psaný čistý čas 23:30 – 0:45), vypadá to, že jejich hlavní funkcí je vyjímat se na plakátech a ne hrát hudbu. Takhle se nedostalo ani na všechny singly (chyběly Human a Pilots), natož aby se jinak dokonalá skupina začala hlouběji probírat odlehlejšími zákoutími svých dvou bezvadných alb. Nechci však svým rozhořčením překrýt fakt, že Goldfrapp jsou vyjímečným úkazem na elektronické scéně, a tak jsem si těch 45 minut užil maximálně.
Další formací, která se může pyšnit nadčasovými alby, jsou Public enemy. V mých očích byli největším tahákem Creamfields od první chvíle, kdy byli oznámeni, do začátku srpna, kdy vyšlo najevo, že místo kompletní sestavy Public enemy se tu objeví pouze přihrávač Flavor Flav. I ten má sice v historii PE pár hezkých partů (např. More news at 11), ale přece jen jeho hlavní úloha spočívá v uvozovacích hláškách typu: “Yo, Chuck, show’em whatcha got”, po kterých následují party skutečného lídra PE, tedy Chucka D. Poslouchat Flavora v hlavní roli je jako místo Martina Luthera Kinga nechat řečnit Martina Dejdara. Takže nejdřív se necháte kolem dvaceti minut hypovat, pak začne show s Flavorem a jeho bratránkem v pozici křoví a zjistíte, že zase skoro vše jede z playbacku. Flavor se většinou snaží svoje hlášky naživo zdvojovat, ale přes desky není slyšet, a když po deseti minutách rapuje natvrdo do instrumentálky, zní to dost mrtvě. Po klišovitém fuckování Bushe Flavor zabíhá za pódium a nechává rapovat podobně nadaného příbuzného. To mi bohatě stačí – rychle pryč na Jeffa Millse.
Tento rok jsem si Jeffa mohl vychutnat mnohem lépe než minule. Na Creamfields tentokrát dorazilo málo lidí, a tak i techno stan byl poloprázdný. Díky tomu tam bylo méně prachu, teplota šla rovněž přežít a ani úplně vpředu to nevypadalo jako v perníkové chaloupce. Aniž bych se chtěl kolegům od rovných beatů plést do fundovanějšího recenzování, řekl bych, že Jeff hrál hodně jiné techno – striktně ne-groovy, hodně artsy momentů, neustálá proměnlivost – jednu chvíli nasazoval beaty na abstraktní plochy, pak si chvíli hrál s Rolandem, potom zase v rychlém sledu přihodil pár konkrétních klasických techno-piánovek, vzápětí už si pohrával se svým největším hitem The bells na dvou gramofonech zároveň… Techno skýtá víc možností pro kreativní mixování než dnb, ale málokdo toho využívá. Jeff Mills svou technickou dokonalostí a nápaditostí dokázal přes hodinu udržet pozornost i takového ne-technaře, jakým jsem já.
Junkie XL na hlavním pódiu zatím nastartoval další flákací playback-show. Přichystal si laptop, mixpult a možná i nějaký ten sampler, většinu energie však soustředil na poskakování kolem a předstírání zpěvu. Je pravda, že podobná metoda live-actu prochází u Chemical brothers bez problémů, jenže ti mají aspoň zásobu neprůstřelných hitů, které předvedou v pozměněných verzích. Junkie oproti tomu jako poslední číslo svého setu předvedl Beastie boys (k nimž přidal tucání), přičemž opět skákal, dělal, že to rapuje on, a v náhodných intervalech poupravil úroveň čehokoliv na mixpultu. Tomuhle že se prý před rokem v Brodě tleskalo ?
Během Junkieho XL jsem občas z nudy odbíhal (např. zkontrolovat, jestli už neopadnul prach v breaks stanu tak, aby se tam dalo přebývat), Way out west jsem si dal celé, ačkoli nepředvedli nic extra oslnivého. Jejich písničky jsou v základu feminní folkařiny osazené trochou jednodušší elektroniky ze staré školy. Vcelku příjemný obrat na hlavním pódiu zpět k opravdové hudbě, ale na rozdíl od Goldfrapp mě Way out west neoslovili natolik, abych na ně případně někdy vyrazil znovu.
Stejně jako před rokem tak podle mého názoru Creamfields vypadaly lépe na plakátech než potom ve skutečnosti a já spíš dávám přednost akcím, kde příjemně překvapí jména s nižším potenciálem přilákat lidi, ale větším hudebním talentem (jako se to stávalo na nejmenovaném fesťáku u Proboštských jezer a jako se to snad zase stane na obou srpnových východočeských festivalech). Navíc když se minule James Lavelle z UNKLE rozhodnul, že nebude mixovat, tak to byla jenom jeho vina, ale kdo asi může za to, že Goldfrapp dostali málo času a že místo méně hvězdného “Flavor Flav” plakát lákal na kompletní sestavu Public enemy ? I když jsem se snažil spravedlivě pochválit ty lepší okamžiky a ze záporů zmínit jen ty nejpalčivější, obávám se, že Creamfields zůstává festivalem roku jen pro ty, kdo v kanclu poslouchají Evropu 2 a jinak si dávají o víkendech diskotéky. A těch povážlivě ubývá.
JINDRA VOLÁK
