Dj Krush – " Jaku " (Columbia)
Japonci se mají. Mají Manga filmy, smetiště plná procesorů Pentium 3 a samozřejmě kalhotky v automatech. Kromě specificky japonských požitků mají kupodivu tito malí čiperové i hip hop a jeho žijící legendu dj Krushe. Osobně jsem od nového alba nečekal zrovna nejvíc, protože poslední dvě alba se ( i přes svou inovativnost a nepopíratelné kvality některých skladeb ) dala hodnotit jako další japonská podivnost. Se vším respektem jsem se prokousal Zenem a Shinzou, abych pak přistoupil ke Krushovo poslednímu dílu jako k tomu, které rozhodne… Budu tvrdý a nekompromisní a jestli to bude zase tak úchylný, tak u mě Krush skončil. NESKONČIL!!!KRUSH IS BACK!!!
První, poklidná Still Island má těkavý rytmus, ale možná i proto na člověka tak úžasně zapůsobí stará dobrá krushovská flétna. Rozhodně nejde o čistý hiphop, ale o průzračně čirou pohodu. Jdeme dál! Road to nowhere. Trochu jako dj Cam, ale v devadesáti vteřinách se prostě jen trochu pohoupeme, nic hlubšího bych nehledal.
Nosferatu s hostujícím Mr. Lifem je starý dobrý oldKrushschool pohoda hopec. Pravověrní zamručí pokývají hlavami a jede se dál. The Beginning je hodně polámaná a temná instrumentální věcička, do které vnáší světlo jen ona“Kill Billovská“ flétna. Máte chuť na nějakou minutku? Transition si pohráva se smičci a rytmem přesně tak dlouho, že nepřestane bavit a osobně bych si ji dokázal představit jako výborná vložka do nějakého d´n´b setu. Ken Shima je, hádám, pianista. Nebo klavírista… Každopádně je Stormy Cloud strikní Krush aditivován jazzovým piánkem a jen mě utvrzuje v tom, že styly jsou tu od toho, aby se míchaly. Bravo. Svižná Univearth si opět pohráva s flétnou a v druhé polovině překvapí skoro Uncleovským dějem i bicími.
Decks-Athron je sice podivná, rušivá a znepokojující, ale také výborně zascratchovaná. Host? Tatsuki. Nevím proč, ale instrumentálky mě u Krushe prostě baví víc. Kill Switch s hostujícím Aesop Rockem je evidentně profesionálně odvedená práce, ale možná mi až moc připomíná to, co vídáme a slýcháme zpoza louže. Pokud jsem označil předchozí skladbu za vlažnou, tak Pretense je za bodem varu. Bez hostů i bez flétny se prolítneme atmosférickým trackem, kde se toho sice moc neděje, ale když už se to stane, je to na pravém místě a funguje to.
Začátek skladby Slit of cloud připomíná Nuanges od Ryuichi Sakamota s tím rozdílem, že ho zpívá chlápek. Když nastoupí beat, jsem doma a když se připojí saxofon, jsem doma a happy. Host : Akira Sak. Další pohodová Passage se nese v podobném duchu jako Pretense doplněná samplem nějakého zaníceného japonského řečníka a o špetku víc optimismu. Beyong raging Waves je houpavá jak velbloudí karavana mířící z orientu. Do rytmu zde na japonské koto brnká zřejmě poslední host tohoto alba Shi. Přestože nejde o typický Krush beat, vlezl mi tenhle track pod kůži natolik, že bych ho ve slabé chvilce asi možná označil za nejlepší skladbu alba. Následuje krapet schizoidní bubínky a tleskáním najíždějící Distanc voices, která se sice dlouho rozjíždí, ale pak nabídne jen již zmíněné bubínky a tleskání zakomponované do beatu.
Album uzavírá Song 2. Prozvoněná a provoněná pohodovka, která vám zamává na brzkou shledanou a to není jen obrat. Album Jaku není totiž příliš dlouhé, ale to maestro Krushovi slouží jen ke cti. Ač ve vrcholné formě se ke kořenům navrátivší Krush nikde zbytečně nezasekl. Precizní, čisté a promyšlené do posledního detailu. Dalo by se asi namítnout, že se Krush v některých pasážích tak trochu vykrádá, ale dá se vůbec vykrást vlastní nezaměnitelný zvukopis?
01. Still Island (feat Shuuzan Morita) 
02. Road To Nowhere
03. Nosferatu (feat Mr Lif)
04. The Beginning
05. Transition
06. Stormy Cloud (feat Ken Shima)
07. Univearth (feat Tetsuro Naito)
08. Decks-athron (feat Tatsuki)
09. Kill Switch (feat Aesop Rock)
10. Pretense
11. Slit Of Cloud (feat Akira Sakata)
12. Passage
13. Beyond Raging Waves (feat Shinichi Kinoshita)
14. Distant Voices
15. Song 2
