text: SILENT CUT (email)
Opravdu si nejsem jist, jak se k téhle
desce postavit. Po Come with us jsem Chemické bratry v soukromí tiše oplakal
a po jejich nové desce jsem se ani nepídil. Ne, že by se mi Come With Us
nelíbila, ale přišlo mi to všechno tak nějak… nijaké. Na tomto místě
bych rád předeslal, že slovo nijaké je zde použito pouze v kontextu –
jak moc mě to sebralo, protože hodnotit technickou stránku stylu, kterému
Chemical Brothers vtiskli svůj nezaměnitelný výraz, jaksi není na místě,
protože já jsem tady. DON´T LOOK BACK!!! PUSH THE BUTTON!!! …3…2…1…a
to je jako co? Chemicals to the Iraq? Tarkan? Ne. Bratři si pohráli
s orientálními smyčci a funky kopákem se vrhli do objevování. Vzali sebou
Q-tipa a vznikla tak poměrně energizujíci hip-hopovka skladba
Galvanize. O něco polámanější The Boxer
je překvapivě přinejmenším stejně dobrá. Tam, kde dříve chemici pustili
efekty z řetězů, tam teď probíhá vytříbená effect jam Session. Plus
Tim Burghess. Ať žijí hosté!!! I need it to believe in something…
Believe a hostující Kele Okereke… První rovná
záležitost. Analogový rif, pípavé zvuky a celkově 80´s zvuk… Jako
retro vložka fajn, no ale že bych to musel slyšet dvakrát? Vlastně je to
bezva party track, ale v těch sedmi minutách se toho stane dost málo, takže
bych doporučoval poslech v setu. Po další skladbě už nemám chuť Believe
ani omlouvat, protože Hold Tight London je balzám. Rytmus ve
formě potlačeného kopáku z believe tu slouží čistě orientačně. To, co
dotváří atmosféru skladby je vokál Anny L a líbezné chemické plochy,
které vás vynesou nad hladinu reality. Protáhnou vás mráčkem plným tripů
a pak se vytratí… zůstane jen kopák, ale euforie zůstává, takže se nic
neděje.
Come Inside má trochu atmosféru
podobnou skladbám z alba Dig Your Own Hole. Basa v prvních chvílích
připomíná dokonce dnes již klasickou Block Rockin´ Beats, ale tady se
jedná o pořádně vypsychlou funk Session. Někde kolem třetí minuty to
všechno ztichne a vrátí, ale postrádal jsem onu potřebnou gradaci, takže
come inside má pro mě nevyužitý potenciál. The Big Jump je
o něco funkovější a zvukově střídmější. Možná i proto jsem od ní
na začátku nečekal tak moc a bavila mě celou dobu. A copa to tu máme?
Left Right a hostující Anwar Superstar. Protiválečná
hip-hopová agitka. Pár zvuků a nakrklej brotha. Nasleduje mírně tripoidní
Close Your Eyes, kde vám nezbyde, než následovat
doporučení, zavřít oči a užít si to. Ale copak to tu máme? Shake
Break Bounce vybočuje už jen svým polámaným rytmem, který jakoby
z ucha vypadl westcoastovým mouřenínům se zlatými řetězi, ale samosebou
je to o dost víc groovy, a mnohem více funky, přestože co se funku týče
tu zaslechneme“jen“jeden easy funk riff. K tomu připočítejte
samozřejmě pár zvuků, které nejsou z tohoto světa je to ono. Nedostatky?
Jeden. Stopáž. 3:44 je málo. Další rovnou záležitostí je Marvo
Ging, která je díky country atmosféře i tónům vybrnkávaným na
sittár opravdu veselou záležitostí a moc rád bych si ji jednou poslechl
naživo. Jak už bývá zvykem. Nakonec si bratři vždy nechají nějakou
záležitost s hóóóódně dlouhým rozjezdem (v našem případě tři
minuty), vyspejsovanou atmosférou (píšu za jedna). Oproti Come With Us nebyl
na závěr přizván host, ale vlastně je to asi dobře. Minimalistický beat a
hodně useklý konec. Žádné vyšumění do prázdna. Střih.
Co říci o desce jako celku? Bratři se trošku zklidnili a tytam jsou doby setting sun. Svým způsobem se Push the buton podobá albu Come with us. Rozdíly tu ale jsou a přičítají Push The Button cenné body. Především je to atmosféra. Už to není rádobyrádiová rozjuchanost, kterou jsem bratřím nemohl uvěřit. Přestože nového je tu pomálu, album na mě působí neobyčejně hravě a koketování s nostalgií se tentokrát vyplatilo.
Tracklist:
1. Galvanize
2. The Boxer
3. Believe
4. Hold Tight London
5. Come Inside
6. The Big Jump
7. Left Right
8. Close Your Eyes
9. Shake Break Bounce
10. Marvo Ging
11. Surface To Air
