text: ILL EEL, fotky: SWEG
Při zpětném hodnocení každého hudebního festivalu
se většinou soustředíme především na tři body, které rozhodnou o tom,
zda akce byla povedená/úspěšná, či nikoliv: 1) výkony hlavních hvězd,
2) počasí a 3) počet návštěvníků. Jistě, musíme brát v úvahu
ještě organizaci, služby, zvuk, a tak dále, ale u velkých a zavedených
festivalů je kvalita v těchto směrech předpokládaná. Pokud to tedy
zjednodušíme, máme výše vypsané tři body, z nichž první dva jsou
důležité především pro subjektivní dojem jednotlivých návštěvníků a
třetí pro celkové zhodnocení pořadatele. Druhé dva se ještě vzájemně
kříží, což nám ukázal letošní Cosmic Trip (CT). Já už raději
přestanu se svými rádoby chytrými rozbory, které nikoho nezajímají a
radši se začnu věnovat především bodům 1 a 2. Nejdříve ovšem trochu
té trojky. Před tímto ročníkem jsem četl jakési odhady, které
předpovídaly návštěvu okolo 15000 lidí, tedy nejvíce ze všech
hudebních festivalů u nás. Důvod je nasnadě – jednoznačná
vyprofilovanost. Zatímco ostatní akce podobného ražení nabízejí od
každého něco, CT má silný techno a d'n'b line up, díky kterému se na něj
každoročně sjede spousta příznivců obou žánrů. Těžko říct, kolik
breakbeatových fanoušků přilákala na poslední chvíli zařazená Red Zone,
ale finální počet zřejmě příliš neovlivnila. To se rozhodně nedá
říct o počasí, které sehrálo zejména v pátek zásadní roli – lidí
rozhodně nepřijelo tolik, jak bylo očekáváno. Ostatně není se co divit,
pátek byl totiž ve znamení deště – už když jsem vystupoval na vlakové
stanici Teplice v Čechách (vysvětlí mi někdo, proč se takhle jmenuje?),
měl jsem nepříjemné tušení, že tenhle liják jen tak neustane.
A neustával. Na to jsem nebyl já a zejména můj stan připraven. V tu
chvíli jsem však neměl moc na výběr a tak jsem se tedy smířen s osudem
(=>stan i s věcmi kompletně promokne) vydal do areálu a z batohu na
poslední chvíli vytáhl velkou pláštěnku. Jak prozřetelné!
První zastávkou bylo zastřešené posezení u techno
stage, kde jsem trávil čas debatováním nad pivem s redakčním kolegou
Lincolnem a dalšími, zatímco mi pomalu usychalo oblečení. Technaři jsou
obecně o něco nervnější a zrychlenejší než junglisti, a tak
tancechtivích začalo houfně přibývat a podobně vysokou frekvencí se
začalo v oblasti okolo velkého bazénu oběvovat čím dál, tím víc
‚pláštěnkářů‘, čímž logicky vzrostla i poptávka po tomto druhu
oblečení. Na mě se usmála štěstěna v podobě nebohého technaře, který
se za každou cenu ucházel o mojí pláštěnku. Já situace samozřejmě
využil a díky příjemné částce, kterou jsem obdržel mě ani zas tolik
nevadilo, že jsem se musel následně spolehnout jen na bundu, která sice
tolik vodovzdorná nebyla, ale dalo se v ní vydržet. Počet dešťových
kapek se začal pomalu zmenšovat a nastal čas vyrazit na dnb stage, kde
právě rozjížděla svojí směnu Katcha. Lidí v pláštěnce tu bylo
minimum, zato se několik desítek jedinců aktivně oddávalo bahennímu tanci
(který zůstal oblíbenou disciplínou až do konce CT), další jen tak
postávali a pár celebrit se tísnilo pod deštníkem (např. Hacken Alien).
Nakonec všichni skončili vesměs podobně, tj. se špinavými/zničenými
kalhotami a botami, s čímž však byli všichni přítomní od počátku
smířeni. Teď vám tu předložím takový lehký, až primitivní test.
Nápověda: co hrála Katcha za desky když jste jí viděli naposled? Odyssey,
Signal, Floodlight, Kerbkrawler (Baron remix), Rhythm, a tak dále…A teď si
tipněte co hrála v pátek…Správně! Odyssey, Signal, Floodlight,
Kerbkrawler (Baron remix), Rhythm, a tak dále…Ona prostě svojí selekci
VŮBEC nemění. Pecky jako Original Jungle Sound, Relight The Fire Tonite od
Panacey, Blamova Music Takes You v remixu Johna B. nebo BSE – Unicorn (Eye-D
Remix) sice vždycky potěší, ale přesto bych doporučoval, aby si aspoň
občas něco nového pořídila, popřípadě aby vytáhla nějaké starší.
Není nic horšího, než když dopředu znáte tracklist.
Na druhou stranu je fér přiznat, že Katcha hrála
velice slušně, většinou jump-upově a hitově, což lidi dokázali ocenit.
A když už atmosféra houstla a všichni byli připraveni na
Dillinju.......tak přišel D Bridge. Šéfa Valve totiž zpozdil let,
což znamenalo prohození těchto dvou pánu v pátečním line upu. D.Bridge
zvolil jemnější začátek aby stylový přechod mezi Katchou a ním nebyl zas
tolik markantní a ve zbytku svého vystoupení se věnoval očekávaným
deep-tech-funk trackům. Během první půlhodiny rozehřál dav trojitými
A.I.čky, z čehož zejména Better Days a Rising (feat. Jenna G.) vyvolaly
hodně slušný ohlas, stějně jako perfektní forthcoming Calibrovina Second
Sun. Zazněly tracky od něho samotného Darrena, Breaka a dalších podobně
stylově zaměřených; celkově prostě bývalý člen BC zahrál přesně to,
na co byli všichni připraveni a pokud tu bylo pár lidí, kterým jeho styl ne
úplně seděl, pak i ti naprosto roztáli při závěrečném Voodoo People
Remixu, který jsem slyšel naživo poprvé. Musím říct, že mi běhal mráz
po zádech a nezbýva než zopakovat mnohokrát řečené – Pendulum umí ten
taneční mainstream bezpochyby nejlíp. Předchozí větu bych v případě
Dillinjy rozhodně nepoužil, i když se mnou nemusíte souhlasit. Pro mě je
tenhle chlapík poslední dobou synonymem naprosté hudební tuposti,
příkladem naprostého ustrnutí ve vývoji a donebe volajícího nekonečného
opakování stejné formulky. Grimey či Thugged Out Bitch budiž čestnou
výjimkou potvrzující pravidlo. Ptáte se jak se Dillinja popral se
svou již dostatečně pošramocenou pověstí? Jednoduše po svém. Od
začátku hrál vlastní tvorbu, kterou zřejmě prokládal tracky Lemona D (kdo
by je taky rozeznal) a moje naděje, že bude hojněji zařazovat skladby od
nadějných dillinjovců-juniourů TCho a hlavně Craggz + Parallel Forces se
začala pomalu vytrácet. Asi po 45 minutách monotónní nudy, kterou místní
aparát jaksi nezvládal jsem se přesunul do breakařské Red Zone, kde zrovna
sympaticky vyhrávali Autobots. Jaké překvapení mě čekalo, když jsem se
vrátil na zbývající půlhodinu Dillinjova vystoupení a on (jak trefně
poznamenal Hacken) stále míchal ty dvě stejné desky dokola:). Pan DJ si to
ještě notně protáhl, i když by se dalo polemizovat, kolik lidí přídavek
potěšil. Děkujeme, odejděte.
Po skončení jeho setu se lidé začali vytrácet
z parketu, atmosféra byla rozdrobená a všichni působili tak nějak
rezignovaně. Ani Akira, Sweg a IM Cyber zřejmě
nezahráli podle svých představ, ale po absurdním představení Dillinjy
jejich směsice deep věcí, tech stepu a liquidu rozhodně potěšila desítky
pozůstalých, a to i přesto, že společný set působil tak trochu
nesourodě. Publikum nejvíce rozdováděl Akira pomocí X-Raye a především
pak Slamu a Tarantule, které opět dokázaly, že účinek Penduláckých
hitovek je vždycky obrovský. Celou taškařici pak zakončil Sweg krásným
opusem Steel od Seby a byl čas odejít zpět do stanu. Nehledě na
ne-zrovna-suché-natožpak-pohodlné prostředí jsem rychle zalezl do spacáku
a dal si dobrých 4–5 hodin tvrdého spánku. Po probuzení jsem pak řešil
jedinou otázku – co se zbývajícím časem? CT je přecejenom hlavně
noční akce a zůstat na místě se zdálo být tím nejlepším způsobem, jak
promrhat čas. Vydali jsme se tedy do samotné ‚perly‘ severních čech,
Teplic. Věřím, že lázeňská část může být zajímavá, ovšem to, co
jsem viděl v lokalitě okolo náměstí a nádraží, kam nás dopravil
místní bus, mě rozhodně nenadchlo. Na ulicích bylo vesměs mrtvo,
přičemž část z nich byla rozkopaná, takže tu pro zbloudilé technaře
nemuselo být zrovna bezpečno. Nicméně hlad nás táhle stále dál, tedy
stále dokola, protože jsme asi 5× narazili na stejnou hospodu (kterou část
naší ‚crew‘ navštívila den předem a nechtěla sem znovu). Situace
(=nedostatek (otevřených) stravovacích zařízení) nás ovšem donutila
vrátit se sem pošesté a najíst se tu. To se nakonec ukázalo velmi dobrou
volbou – představení, jaké zde sehráli postarší něměčtí chlapíci
s cikánskými prostitutkami, se jen tak nevidí:))). Po poněkud zvláštní
návštěvě města jsme zbytek podvečera strávili potloukáním se v kempu,
pojídáním vlastních zásob i místní pizzy. Okolo deváté jsem se rozhodl
vrátit na místo činu, na druhý den českého Woodstocku.
Tentokrát na déšť nedošlo, ale bahna bylo pořád
dost, takže nechyběly pády ani zaprasení předtím pracně vyčištěného.
Já jsem místo dnb stage nejprve zamířil do červené zony a bylo mi tam
dobře. Saku a po něm Ottoman roztáčeli hodně taneční,
občas do reggae švihnuté desky a říkal sem si, že se asi zase začnu více
věnovat poslechu breakbeatu. Povinnosti mě ale táhly zpátky domů, tedy na
d'n'b stage. Tady dohrával Koogi a to tak, že rázně, až mi bylo
trochu líto, že jsem jeho a předtím Ghonzalese prošvihl. Vrchol
sobotní noci měl ale teprve přijít – chlapci ze Špitálu. Dalo by se
diskutovat o tom, co od nich vlastně dnb veřejnost očekávala. Hospital je
známý jako label zaměřený na liquid funk, ale jak bylo avizováno předem,
High Contrast údajně přitvrdil a i Nu:Tone tu při své předešlé
návštěvě Roxy ukázal, že mu nedělá problémy pořádně do toho
‚říznout‘. Jak to celé dopadlo?
Dan Gresham, poměrně nevýrazný týpek, kterého byste
si asi normálně nevšimli, začal Commixáckým Five Reasons (tuším, že
v remixu Syncopix) a už to přibližně naznačilo směr, kterým se bude jeho
set ubírat. Celkově zahrál méně dubplatů, než bych čekal; zazněly
spíše liquidní klasiky až provary, pečlivě prokládané deepovinami a
občas i tvrdšímy kousky. Velké emoce vzbudil (a ne naposledy) Racing Green,
u trochu zapálenějších junglistů pak parádní Babylon (od D.Kaye a Kasry)
či Logistiscova verze I Got Love, neodpustil si ani vlastní Spread Love
Remix, Strictly Social Remix, z Brand Nu World LP pak Heavent Sent, či Ebb +
Flow. Nu:Tone míchal naprosto precizně a atmosféra pod pódiem byla taktéž
skvělá, ale přesto mě časem přepadl ten charakteristický
„čekal-jsem-trochu-víc“ pocit. Holt tracky jako Drop It Down, Back To Da
Roots nebo Mosca už po neustálém ohrávání trochu zevšední a člověk si
řekne, jestli je potřeba vozit někoho z UK, aby je tu zahrál. I tak to ale
bylo velice příjemné a ke konci se Dan ještě blýsknul parádním mixem
Calibrovy verze Flimu do Together a potěšil i ukázkou z nadcházejícího
LP London Elektricity, Remember The Future. Tuhle věc nechal dohrát a na
úplný závěr nasadil další z budoucích hitů, které zatím roztáčejí
jen top djs na dubplatech, Logisticsův remix klasiky Burial od Leviticus.
Okolo půl druhé už nastoupil sympatický kudrnatý Velšan a jedna
věc byla jasná – jeho kolega z Hospitalu mu jen zahříval půdu. Hlavní
hvězdou tu byl totiž Lincoln Barret! Ačkoliv mají lidé jako D.Brigde nebo
Nu:Tone na dnb scéně neméně velký zvuk, mimo ní je High Contrast
jedním z nejpopulárnějších reprezentantů lámaných beatů, což ostatně
dokládal nápis na tričku velmi sympatické blonďaté slečny, na jejíž
hrudi se právě skvěla jeho přezdívka. A zatímco předchozí tři
headlineři vesměs dostáli očekávání, která do nich veřejnost vkládala,
HC je ještě překonal. A to pořádně. Míchal rychle a plynule; jeho set
byl různorodý, energický a ani na chvíli neztratil zajímavost. Od
úvodního Blameova Solar Burn zaznělo hodně dubplatů, které prokrádal
hitovkami z vlastní tvorby. Ohromný aplaus zaznamenaly klasiky typu Return of
Forever či Make It Tonight z prvního alba True Colours a snad ještě více
dav šílel při zvucích Racing Greenu a Twilight's Last Gleaming. Vedle toho
Linc neopomněl anii krásnou calibrovkou Second Sun, či Shy FXovu vokálovku
Feelings a takovéhle muzikální nádhery střídal s rozjetějšími kousky.
Zaznělo i několik tracků od pilného Quiffa z Total Science aka Q Projecta,
jehož skladby se mi už pomalu začínají plést, následkem čehož jsem
s jistotou identifikoval pouze Obsessions (forthcoming on Hospital Records).
Atmosféra byla opravdu nezapomenutelná a Linc ne a ne povolit. ‚Povinně‘
nasadil remix Papuy Nové Guiney, skvěle vyzněla i kombinace X-Raye
s epickým Sun Kingem či mohutným nájezdem podopořená Rapture od Sparfunk
& Joe Solo. Obrovský potenciál také ukázal jeden z nových tracků od
Cyantific, Can't Let Go, neuvěřitelně rozjetý smasher, jehož účinek se
díky kvalitnímu nazvučení ještě znásobil. Set se blížil ke konci a já
byl zvědav jak svoje vystoupení High Contrast vygraduje. A on ukázal, že
VÍ, JAK NA TO. Pro mě osobně bylo prvním vrcholem už zařazení geniální
Klutovy novinky Hell Hath No Fury, zatím nepříliš známého klenotu. Jestli
tohle jednou nebude klasika tak už nevím, co jiného. Kombinace emotivní
melodie ve spojení se rozlámanými breaky a parádní naléhavou basou
připomene Savioura, ale zatímco ten byl náladou spíš posmutnělý, tohle je
čistá radost. Boh! HC ovšem hraje pro dav a ne pro mě, a tak místo
breakdownu zamíchal krátkým, ale efektním mixem vokálovou verzi Basement
Tracku a měli jsme tu další ‚hands-in-the-air‘ moment. Nakonec si nechal
laskominku, chytlavou synťákovou pohodu Days Go By, kterou můžeme nejspíš
čekat na jeho novém labelu The Contrast (společně s taktéž zahranou What
We Do, pocitovkou Restoration, atd…). A protože v nejlepším se má
přestat (a protože jsem chtěl odjet už v dopoledních hodinách:)), došel
jsem poblahopřát Lincovi za předvedený výkon, dal si horký čaj na
alespoň částečné vyléčení vyřvaných hlasivek a odebral se po
jednoznačném vrcholu Cosmic Tripu 2005 do postele. Tedy do spacáku.)