text: Hacken Alien
„Achtung Baby!“
S polovicí obličeje napresovanou na sklo nechal sem mozek hrát si na pocit, že cítí ony kapky vody padající na průhlednou stěnu vymezující nás vůči vnějšku. S přibývající rychlostí prorůstání temných linek soumraku do míst, kterými jsme se míhali, vzrůstala naše přesvědčení v potenciál kvality zážitku. S monotónně otáčejícími se koly, začly otáčet se i mysli sedmnácti třicetičtyřtin posádky automobilu napříč pudinkem času; lžička budoucnosti se snažila dosáhnout na dno největších pokladů minulosti. Anticipace kvalit, jaké nám onehdá snesla ve stejných prostorách disco-thé-qui Envelopa luxusně komplexní akce Get Punked II, kterážto, jak vůbec není možno nezmínit, se stala legendou (vpravdě: některé elementy oné akce žijí v některých z nás dodnes), se tedy začla protírat mozkem skrze galony šedé hmoty nabírajíc s sebou dodnes živé vzpomínky na krásy Freshova vystoupení k místu svého určení: návštěvě krále vystihnutí elementu psychopatičnosti v DnB, Raidenovi…Déšť stále bičoval zatímco jsme chrumkali oříšky a jiný druh oříšků a oříšky schované v takové zvláštní krustičce, která když jste jí rozkousli, tak se rozpadla na hrozně moc takových malinkatých kousíčků, které byly takovými malinkatými střepinovými granátky, které úplně rozstřelily po všech koutcích vašich úst a rozsypávaly do vašich chuťových pohárků takové malinkaté sazeničky rozkošně rozmarných vjemů. Základ byl dopředu jistý, mistress Im Cyber and miss Babe LN před Raidenem a C-Phone po Raidenovi. Mezi nimi Raiden. Na konci hrál Shade. Mezi Shadem a C-Phonem hrál Reverb. Olomouc nás přijmula s rozkročenou náručí, neb na první pokus ocitli náhle jsme se před Envelopou. Even better than the real thing. Byl to snad měsíc, který nás slyšíc z auta hrající nám fatální finále fištrónsky geniálního mixu “Ed Rush and Optical – breezeblock 2003“ navedl skrz smečku zelených semaforů a zašedlých kandelábrů a přetažených trolejí a nahnutých obrubníků přímo k místu chystaného půlnočního destrukčního rituálu obětování duší techno-kinder-vykoulenců, disko-neschopů a nemálomoc-převykroucenců. Nepochybně ne. Byla to tenká ultrafialová linie, která nám osvětlovala cestu do nitra prostor, kde se měly odehrát ony spektakulární zážitky rozličných krás schopných pohltit naši psychiku a ozářit ji netušenou kombinací estetických kvalit nadčasového kalibru. Ano, byla to linie hledání nadčasových kvalit. Jiné nesbíráme.
„Once we jumped off the boat and into the jungle“
Nasáli jsme po upadnutí ven z auta vzduchu zplna do plic, neb měl po dešti právě skončivším velmi dobré pH (pro reklam-neznalé: byl krásně hydratovaný) a nechali vystoupat vyfiltrovaný kyslík přímo do krve – zbytky elektrizovaného ozonu okolo nás prokazovaly blízkost paranormálních jevů. Ostatně můj instantní detektor nadpřirozené aktivity také. Vskočili jsme letmo do prostor klubu a už jsme s nemalou úlevou odkládali břímě nabušených dj-bagů ze zad do prostor vyhrazených těm, kteří vládnou černými kotouči. Než stačili jsme rozhlédnout se po bojišti, již tam Im Cyber a Babe LN, za občasného přispění Mc Vaanta, masírovaly publikum svou ba-že-nemálo-přísnou selekcí: hned z kraje mistress perforovala podvěsky mozkové přítomných virtuozně ukočírovanou symfonií agresivně drápavého skřípotu (rozuměj: autor tuhle skladbu fakt zbožňuje) Flightpath (Ed Rush & Optical z legendárního alba The Creeps), komandovala tanečníky skrz Carpe Diem LP či geniální klasiky jako The Plague (Hive & Keaton) prokládané takými skvosty atmosféry jako Illusions (Calyx), Pressions a Locked Out (oboje Break), Tripple Seed (Silent Witness) nebo masakry jako The Definition (Hive) a hlavně její oblíbenou Move Upon (Jonny L na Piranha z roku 2000), miss kontrovala Dimension X (Sparfunk), která je na velkém zvuku řádně našláplá (rozuměj: autor i spolubojovník krájeli vzduch svými končetinami ve zvýšeném tempu), Citizen Kane (Subfocus) nebo věcí Skokiaan (Mic) z kompilace české dnb tvorby Back In My Mind 2 a pořádně přinaložila peckou Hideous (BSE & Noisia); komplementární funkčnost těchto dvou heroin je skutečně obdivuhodná, počet lidí na parketu vzrůstal stejně jako jejich (lidí nebo heroin, to je češtinářská záhada) nadšení, můžeme tedy na moment zanechat živoucí parket a odběhnout k popisu tajné mise, tedy od toku hlavního děje odpádlovat do bočního ramene, kteroužto se pitoreskně brutální energií pulsující dvojice společníků k pohledání L’Enfant Terrible a HackenAlien svolila vykonat s úsměvem na rtech, nůžkami v ruce, izolepou na prstech, botama na nohou, brýlemi na nose (který z nás má dioptrie a který ne? správné odpovědi na mail) a balíkem tajemna v náruči. Nebo raděj ne.
„The most difficult thing is to make it look spontaneous“
Nastoupil potutleně se usmívající Raiden se svou charakteristickou kšiltovkou. Rozbalil svoje kufry a nechal nabíjet svůj ohňostroj jisker sonického pneumokladiva; no možná byste chtěli namítnout, že Raiden nic takového nemá, ale já to viděl, byly na tom zelený a červený světýlka. Odpálil svou světlici temna společně se smotkem, který mu dlel za uchem a do prostoru nad hlavami, jenž byl parcelován na trojúhelníkovité plochy zeleně masivním (plochy zeleně nebo zeleně masivním? ostatně on byl i masivně zelený) megaturbolaserem, který nejednomu z nás přišel jako skrz-hmotu-procházející, tak mířil nejen jeho pronikavý pohled, ale i paže pravých bojovníků samozřejmě i bojovnic (gender correct!) doprovázené mocným bojovým chorálem z hrdel L’Enfant Terribla (kapacita jeho plic jest mi vpravdě záhadou) a Hackenposkoka. Bouře hustější čokoladového fondue byla rozpoutána trackem, o němž jsem přesvědčen, že má v názvu “drugs“ a že by měl být od Raidena. Lapajíc po dechu z toho, jak zahustil atmosféru, jsme rozjeli nejtvrdší shadowboxing, jehož účelem bylo ukrojit z prostoru kolem nás aspoň kousky dýchatelna. Raiden však přetáhl na svou stranu nejen přísný světelný park, nýbrž i dvě mlhu-tvořící krabice (jak se to jmenuje?), takže nám nezbylo než přistoupit na jeho hru. Krutou hru o přežití v psychickém zdraví. Možná že někteří lidé si myslí, že systémové tekkno je to nejtvrdší a nejkrutější, co lze slyšet. Leda tak v kategorii “laciné efekty“; poněvadž to, jaké peklo v podobě převedení největších psychických terorů (maniodepresivní schizofrenie namixovaná s konstantními halucinacemi všech smyslů s malým teasem pocitu přítomnosti hmyzu uvnitř vašeho organismu např.) do zvukové podoby je schopen Raiden do vás naprat, je jasným důkazem, že pokud je něco rychta, tak Raiden. Tracky jako Vodkabite (společně s Prode), Cesium 137 (společně s The Sect), klasiku psychopatie Pinball, Chernobyl 4, The Bells rmx (původně od Jeffa Millse), Ratchet, Preacherman (společně s Dylanem) vás nenechali na pochybách, že existují jisté druhy krásy, o které se lze lehko zranit. Jako by vás bičovali pomlázkou z růží. Nebo jako riziko sněžné slepoty na vrcholu osmitisícovky. Je to neskonalá nádhera, ale ne každý ji ustojí a docení. Vypíchnul bych genialitu I Hate You Motherfuckers; bylo velmi zajímavé, jak odlehčeně najednou zněla Block Control (Noisia)…z titánského finále bych vypíchl naprostá jatka Machine Soul (společně s Propaganda na labelu Offkey), krásnou Fallin do které zateasoval Midnight, no jediné oko nezůstalo suché..a na závěr smrtící apokalypsu Screamwar od Limewaxe (teda myslím, v ten moment byla všude okolo mlha, moje zraky byly kopány stroboskopy a viděl sem sotva na třicet čísel) do níž jako bonus namíchal a set uzavřel Concussion (Noisia)…hrál téměř dvě a půl hodiny…Přežil sem a tak mohu vypíchnout jednak videoprojekci, která běžela nad podiem a mistra mc Tweetyho Twizta, který doprovázel valnou část Raidenova vystoupení svým jako vždy perfektním stylem plně respektujícím dje. Big UP, tak to má být! Po takové diktatuře pohybu sem byl natolik vyšťaven, že nebylo jiné cesty než odběhnout pro další džus.
„Is it possible to learn these powers?“
„Not from a Jedi.“
Po předešlých dvou jahodových sem si dal meruňkový (poněvadž to je nejlepší džus ze všech) – tomu říkám správně zásobený bar. Další bod pro Envelopu, kteréžto navoněné prostory si nezaslouží nic jiného než být využívány k takovýmto akcím. Při návratu rozhodl sem se, že v rámci reportážní zodpovědnosti projdu podnik celý, objevil jsem tedy i prostor zasklený s takovými decentními sedačkami a stoly, kam vystoupal sem vzhůru po schodech…a tam počala se realita hroutit, neb náhle každý krok byl těžší a těžší, vše okolo se začlo zpomalovat a houstnout, jako bych prodíral se likérem času, částice reality vířily okolo jediného oslnivě pulsujícího bodu, jenž snad byl střídavým proudem žluté a zelené barvy čelenkou, či byla to stuha ?, která spálila mé senzory nadpřirozena. Hladina éteričnosti zářící bytosti byla tak silná, že nemohlo býti tomu jinak..tápajíc oslepen esencí absolutna byl jsem vytržen do čistě transcendentální roviny, kde se odehrávala nerovná konverzace v rozličných dimenzích…jako zrcadlový odraz dokonalé ladnosti pohybu úsměvu pokusil jsem se zapálit si cigaretu, leč bylo pozdě, byl sem zasažen květinami, které se snášely shůry, kruh se uzavřel.
„She looked into your eyes,
And saw what laid beneath,
Don't try to save yourself,
The circle is complete.“
Pak někdo vytáhl zátku, začlo se vše rozmazávat a odtékat, náhle stačilo jedno zavátí neexistujícího větru reality a ocitl jsem se stojíc u baru rozčarován z magického zážitku, který mi těsně před svým odchodem prozradil tulipánovým hlasem své jméno a jenž zanechal po sobě jedinou, pokud pominu blažený úsměv na mých rtech, hmatatelnou stopu v podobě na stolku ponechané krabičky obsahující pětici cigaret, kterou sem s vděkem uschoval, abych ji vrátil, až znovu sestoupí z výšin nadčasové smyslnosti. Nebo smyslné nadčasovosti ? Rozhodně se klaním a neskonale děkuji.
Epilog:
Cesta do Olomouce přinesla zajímavá zjištění: a) nebyl sem sám,
kdo byl ozářen, v areálu byly tedy minimálně dvě nadpřirozené bytosti
b) někteří lidé mě poznali skrz mé internetové alter-ego (což stále
nevím jestli je positivní či negativní) c) i přes rozdílnější skladbu
návštevnictva zde mají akce vynikající atmosféru d) vzhledem k přesunu
dubplatů na cd, začíná morfovat celá dubplatová kultura, zdá se, že buď
dj bude mixovat z desek “staré“ věci a nebo pouštět z cd-decků
dubplaty. Obojí jde dělat špatně i dobře. e) some days are better than
others. f) Raiden je úžasný člověk, který nemá ani náznak hvězdných
manýrů. A zaslouží co nejdřív pozvat znovu. RESPEKT!
Post scriptum: pokud se to někomu nelíbí nebo chce nějaké doplňující/chybějící informace, kontakt na mě není nic težkého.
