text: ILL_EEL
Pár korun. High Contrast za pár korun. Scratch Perverts i s Dynamitem (MC) za pár korun. Bauchklang za pár korun. Tom Middleton za pár korun, Rainer Trüby za pár korun. A tak dále. Líbí? Jak by ne! Jestli vám nevadí mírná ztráta soukromí nebo nelpíte na svém undergroundovém egu, není tu problém a můžete vstoupit do procesu. Místy ne-úplně-jasnou sms korespodenci se sponzorem pak následuje celkem bezproblémový vstup na party. Pokud zrovna nepřepnete svůj status z jednotlivce na davového člověka a bez přemýšlení se nezařadíte do fronty na novinářské akreditace očekávaje odbavení červenými panáky, kteří ve skutečnosti postávají o pár stovek metrů dál. Mezitím můžete zavzpomínat na Matějskou, Spartu nebo jakoukoliv důležitější výstavu. Ale kdo by to dělal. Pak už zase záleží na tom, jestli budete následovat masu nebo rozum a objevíte neobsazený vchod, potažmo celníky. Teda celníky; nevím jestli je to správný označení, ale oni tak vypadali. Celníci, co vám po zkontrolování mobilního kódu vrazí do ruky náramek a kondom. Když pak přebrodíte řetězec nočních (více či méně) patologických jevů a podaří se vam trefit ven z Průmyslového paláce, proces ještě nekončí. On začíná. Víte co tim myslim. A když vám zrovna tahle fáze moc nevoní a stejně chcete, je tu ještě jedna eventualita. Kupte si lístek. Shodíte ze sebe část reklamní deky a před tím zbytkem stačí na pár hodin zavřít oči. Nebo buďte novinář. Aspoň trochu se to předstírat dá. Nebo pořadatel. Ale to už jsem zcela jinde. Určitě se objevila i nezanedbatelná část společnosti, jež celý ten hype znechutil a dovedl k bojkotu Vibrations. Evidentně ale obsahovala jen mizivý podíl z cílové skupiny – ten večer to zkrátka vypadalo, jako by se na Výstaviště vydala celá Praha.
Je zjevné, že velká část z těch tisíců, co přišly, vlastně vůbec neměla ponětí, kdo Andy Cato, Tom Middleton nebo dokonce někdo z ‚té naší‘ stage je (snad jméno Eric Prydz bylo všeobecně alespoň povědomé). To se ovšem ukázalo jako naprosto nepodstatný fakt, protože lidí dorazilo opravdu HODNĚ. A to bylo patrné už od výše popsaného odbavení. Fronta hledající frontu šatnu, fronta vedoucí ze záchodů k frontě na šatnu, fronta na šatnu, fronta snažící se dostat od šatny, fronta na Euphoria stage, fronta z Euphoria stage…ano, tyto fronty jsem překonal, ovšem na tu vedoucí z lounge (kde zrovna hrál Stanzim nějakou poměrně indiferentní desku) k hlavnímu podiu jsem prostě neměl síly, ačkoliv mě Tom Middleton celkem lákal. Logicky jsem se pak obrátil o 180 stupňů a namířil své kroky zpět. Teď vidím, že jsem se ještě nezmínil o Bauchklang, přestože měli hrát poměrně brzo a představovali jedno z největších lákadel festivalu. Většina z vás to asi ví, popřípadě snad věděla odpoledne před touto akcí – jeden z ‚nástrojů‘ onemocněl, následkem čehož vystoupení vzdal i zbytek kapely. Škoda. Nu což, ve chvíli mého příchodu se na pódiu nedělo nic pohledu/pozornosti hodného až do příchodu Koogiho, tentokrát vykonávájícího funkci chodícího warm upu:).
Nemusíte objíždět republiku abyste zjistili, že právě on je ideální volbou na rozdmýchání publika před vystoupením dosaď si svého oblíbeného DJ z Hospital Records. Tentokrát se pohyboval hlavně v takové té střední oblasti skladeb, která je na liquid funk místy příliš přímočaře taneční, místy až moc zamyšlená a na techstep zase málo ostrá. Zazněla ukázka z ještě celkem aktuální dubwise, obligátní Hospital (New Boy, What\'s Happening pro příklad), i zaručné jistoty (Americká krása, Druhé slunce, Solární popálenina), ukázky z Ghetto Blaster LP (titulní track, úžasná Cover Story – tohle je pánové definice funky d'n'b!), nějaké jump-upovější záležitosti (Zinc/Q Project) a konečně i jediný opravdový český dnb hit With All My Heart. V průběhu setu se k Tomášovi přidala Lindee, která každému dala na výběr; pro příznivce vokálového pojetí si přichystala pár hezkých zpívánek, ten kdo jí nechtěl naslouchat nemohl mít s ignorací zasadnější problém. Škoda, že takhle ke svému jobu nepřistupuje většina MCs… Za tónů ne-úplně-doceněné nádhery Vapour Trail se znenadání poprvé zjevila kudrnatá postavička a zároveň nejslavnější osobnost velšského dnb, neřku-li tamější elektroniky vůbec. Kurz na to, že na rozjezd začne jedním z největších taháků současnosti (v UK) a budoucnosti (u nás), čímž samozřejmě myslím jeho vlastní remix parádního Golddiggera od Kanye Westa, se pohyboval hodně nízko. Možná až hraničil s jistotou. A opravdu, hiphopový beat se rozezněl a pomalu ubíhaly první vteřiny Lincova vystoupení.
High Contrast nezklamal. To určitě ne. Jen mě tak nějak nepotěšil. Chtě nechtě musím srovnávat s Cosmic Tripem 2005. To byla čistá radost, krásně plynulý mix, liquidní hitovky, přiměřeně jump upů, Make it tonight, Return, Papua, Hell hath no fury ještě bez ohlasu, Days go by poprvé, vynikající atmosféra, a tak. Ano, vyjma těch skladeb to podobně vypadalo i tentokrát, akorát výběr tracků a celková skladba setu nebyly zdaleka tak silné, jako tehdy. Ten večer se jeho performance prostě nestala nezapomenutelnou, ale ani lehce zapomenutelnou…
Již zmiňovaný Golddigger je party killer jakbysmet a víceméně předznamenal směr, jakým se následující set měl ubírat. Pro ty, kdo ví o současné filozofii Hospitalu a nezamrzli v roce 2002, žádné překvapení. Taneční liquid funk s důrazem na první slovo ve formě rychlého mixování dobře známých mainstreamových tracků, vydáním datovaných do plus mínus 2 měsíců. Já sám bych ocenil alespoň částečný návrat k původním standardům – zdá se mi, že Hospital trochu ztrácí tvář a nebýt zvýšené koncentrace vlastních skladeb (pro lidi – Racing Green, Basement Track, What We Do, Most Precious Love Remix,..) jsem ten večer slyšel spíš odlehčenějšího Andy C či Frictiona. Nemusíte to brát nutně jako zápor, nýbrž spíš jen osobní postřeh. Tedy alespoň podle reakce lidí, kteří si Lincovo hraní evidentně užívali a mimo masivní kotel se na Euphoria stage podívaly i zvlaštní bytosti v podobě Dalibora Jandy či hlavní postavy mladoboleslavského ‚zázraku‘, Dušana Uhrina mladšího. Člověk ale nesmí být překvapen, d'n'b se poslední dobou otevírá širokým vrstvám publika:).
Nezaznělo moc vyloženě neznámých či ještě ‚horkých‘ dubplatů – In Love (dokonce s rewindem), Blackout či Ghetto Blaster (podruhé) už nějaký ten týden i u nás slýcháme. Já jsem byl nejvíc potešen novodobým remixem klasiky It's a Jazz Thing (v podání Utah Jazz). Takhle si představuju dokonalý remake – zachovává hlavní ideu a feeling původního tracku, ale zároveň zvuk vkusně aktualizuje… stejně tak vynikli čerství Danny Byrdové (např. skvělý Control Freak ve spolupráci s Tomahawkem) nebo A.I. – Movin On (Marky + Bungle Remix). Zazněl i mistr Jonny L v jeho obskurní spolupráci s členem S Club 7 (!!!!!) Voices in my dreams. S příchodem králů páteční noci jsem se přesunul trochu blíže hlavnímu dění, neboť se mi zdála atmosféra v zadních sférách prostorů mírně rozkouskovaná neustálým šumem. Mimoto se na rozdíl od Koogiho setu výrazně zhoršil zvuk a možná i to bylo příčinou mého dojmu. Není úplně ideální když si člověk musí domýšlet zbytek skladby neslyše středy, které obvykle představují zachytné body v poznávání skladeb.
Vyznění loňského dubnového představení Scratch Perverts v Roxy mírně utrpělo tradičními neduhy pražského klubu – nevyrovnanou kvalitou ( a nízkou hlasitostí) zvuku a též přílivem random british&german tourists (rozuměj – assholes). Dnes ovšem šlo o strhující show; party v nejlepším slova smyslu. Vegas, Prime Cuts a Plus One předvedli to, co mi v současné době chybí na dnb večírcích – pestrost, rozmanitost a z ní plynoucí energii. Přestože jsem přesně věděl, co čekat. Přestože SC zahráli do puntíku tak, jak to mají nacvičené. Přestože to znělo jako přehlídka největších hitů 90.let. Přestože d'n'b desky, co měli s sebou, nestály za moc. Potěšil mě i Dynamite (světe div se), který má v obvykle ve neohrabaně přehlučovat dnb sety. Naštěstí pochopil, že u turntablistů je to o něčem jiném a jen příležitostně a většinou trefně zvdojoval refrény, hecoval publikum a dodal vystoupení příměřenou dávku řízu.
Očekávám, že máte nastudovaný Essential Mix i novější náhrávky DMC šampionů, a tak je zřejmě bezpředmětné jmenovat všechny ty hiphopové hity doby současné i minulé, co zazněly hlavně ze začátku show; jenom bych vypíchnul můj oblíbený Ug od Mr. Scruffa. Stejně tak zbytečné by bylo dodávat, že se pánové později v průběhu setu začli posouvat směrem k breakům pomocí Block rockin' beats či prodigích klasik (aktuální remix Out of space například). Člověk by neřekl, jaký ohlas získá Smells Like Teen Spirit. Člověk by řekl, že Scratch Perverts přejdou do d'n'b zrychlováním geniální squarepusheroviny My Red Hot Car a následného vmícháné letité klasiky Valley of the shadows. Od té doby už se jelo na 170+ a najednou si poprůměrný drum'n'bass listener připadal jako největší expert. Original Nuttah, Nine, Hornet, Torpedo, Feelings spolu s Voodoo People rmxem. Není nutno pokračovat dál.
Jakkoliv byla d'n'b selekce zejména ke konci opravdu strašná, nijak zásadně to přítomným nemohlo vadit. Osobní kouzlo, atmosféra a především nepřekonatelné skillz tří zúčastněných zajistily, že nikdo nemohl co se týče selekce ani ceknout. Občas zkrátka není od věci si zopakovat čítankové záležitosti elektronické kultury. A to jsem zatím nepsal o tom, co ze Scratch Perverts dělá Scratch Perverts. I bez scratchingu, beat jugglingu či hrátky se samplery by jejich show byla skvělá, ale takhle se úroveň posunula ještě o něco výš. Všechno parádně zapadalo do sebe; ani jeden ze členů se zbytečně nezdržoval někonečním vyháněním ega, zcela účelně a udérně doscratchoval a jal se vytáhnout další desky, zatímco ostatní plynule navázali svým partem. Dokonalá spolupráce, maximální profesionalita, těžko překonatelná událost. Sorry Lincu, ale tahle noc patřila někomu jinýmu.