text: Hacken Alien
foto: Saiha (celý fotoreport
zde)
Šedivo nebo světlo, je to jedno, to je. Matějská pouť zvuku volá. To není
jako návštěva zubaře. Sabtajtls najt měla být poctivá, první s dvěma
zahraničními jmény v jeden večer. Něco zasáhlo, někdo si to nepřál.
Teebeeho příběh vzbouzí důvěryhodnost svou komplikovaností a zároveň
využívá přirozeného odporu k rusákům. Všichni mu však nevěříme. Jel
jsem do baru. Předtím jsem rodině uvařil večeři. To už jsem věděl, že
Teebee nepřijede. Dal jsem si absinth. Doporučuji. Nejlepší s vodkou.
Najednou. Fotbálek, Rosengart jedině. Mám radši žlutý roboty, pak můžu
strašit soupeře Saigonem. Udělal jsem nábor, ale sítem prošel jen jeden
hrdina (díky, Hoppy!), který se mnou jel Převzít Kontrolu. Potřetí. Už
dvakrát jsme ji převzali královsky. Noisii sice s těžkými roztržnými
ranami, ale stan červ-ného (to je doplňovačka jako na prvním stupni)
kříže, rozdávající úsměvy raněným, který vždy zajišťuje
přítelkyně (ano, někteří z nás skutečně vidí rozdíl mezi slovy
kamarádka, známá, partnerka, přítelkyně) Saiha, už byl na místě před
naším příchodem. Calyx nás zase poznamenal svou strojovou dokonalostí;
není divu tedy, ne – opravdu není, fakt ne, nelžu, že čekali jsme od
Take Control 3 hodně. Což je minimum toho, čím nás obdarovali dva
předchozí. High hopes, high needs. Dorazili jsme. S cígem v držce a rukou
nataženou před sebe došlo k ocejchování nadzápěstí razítky. Dorážka
do breakbeatového přízemí, chyběly zde stolky a většina křesílek, lidí
zde poskrovnu bylo. Nezbylo než pohlédnout reflektoru do čočky, poodstoupit
ke zdi a zašeptat si do ucha:
„Necítím bergamotový olej, co si myslíš o tom, že myslím, že
vím, co si myslíš?“
„Hele, taky si myslim. Spíš vanilka.“
„Pamatuješ, jako by to bylo včera..“
„Nemůžou nedorazit.“
„Neřikám ne.“
Vykročili jsme vstříc patru prvnímu prostoru jméno “Abaton“
držícímu. Na schodech jsme zaslechli divné řeči procházejících. My jsme
však byly v očekávání výkonu páně Brooklynově. Vkráčejíc do sálu
padl nám k nohám věrný spolubojovník Clump se zprávou na rtech
o uspokojivé kvalitě výkonu prvního hrajícího (první hrál Rido).
Téměř instantně po našem nášlapu bodu napravo + 15stupňů dozadu od
prostředka parketu se postava v barevné tmě nad námi změnila
v Brooklyna. Z našich rtů odešly podpůrné výkřiky.
Začal symbolicky The Quest od Teebeeho a Calyxe, naše údy začly být
pohybovány. Brooklyn se usmíval a my rovněž, rádi hrajeme tuto obličejovou
stínohru s výše postavenými osobami, no a taky se vlastně rádi usmíváme
sami na sebe. Než jsem dopogoval k Saize, spadla na mě shůry věc nádoba
plná krásy a rozbila se na parketě, kde se roztáhly koutky úst a končetiny
se rozvrněly do ladnosti při genialní koupeli v okvětních lístcích Cover
Story (Cyantific & Matrix)..jedna z nejsmyslnějších věcí z dnb
vůbec. Do ní zamixoval Solaris VIP (Chris Su) a naše ukazováčky opět
směřovaly do prostoru, kde se odehrávala komunikace mezi djem a tanečníky.
Pokračovalo se With All My Heart VIP (Brooklyn), při jejímž entrée se
pohledy mé a L’Enfant Terribla střetly a mlčky (pokud nepočítáme
výkřiky nadšení) jsme věděli, že tato nálož slasti pro naše pohárky
sluchových chutí nezůstane neoceněna…ostatně je tím pravým dokladem
potenciálu, jenž tento mladý producent vlastní. Pokračoval ochutnávkou
z nového alba maďarského uskupení Tactile, zasněženou Changing Slowly.
Padnul i Gridlockův remix klasiky Squash (Total Science), neskutečná nuda
podle šablony (samozřejmě jen pro mé uši) Fly Away Home (Concord Dawn)a
nějaký nový Q-Project…skutečně by mne zajímalo, kdy už Total Science
napadne, že nadprodukce není tou nejlepší cestou tvorby. Leč uprostřed
této myšlenky jsem se propadl o něco hlouběji do svého nitra a byl jsem
tedy nucen z toho pohledu parket opustit. Pohlédl jsem tedy do hrdla své
lahve a vida dno jsem pochopil, že čas nákupu tekutin na baru nadešel.
U baru bylo příjemně nenarváno a jako vždy pitivo přátelsky oceněno.
Hledaje úsměvy mladých lidí, z nichž bych vysál trochu energie pro
kacířské tance, hledíc na dav právě bouřící při Pump Friction pochopil
jsem: Brooklyn hraje na stejné úrovni, jako kdyby přijel zahraniční
produkující DJ. Pro někoho to nehraje roli, pro někoho je to
nerozpoznatelné, pro někoho je to však významné, minimálně proto, že
může jít na party, kde bude Brooklyn hrát, s očekáváním zaslechnutí
některých z nejnovějších věcí top producentů, které ještě vůbec
nevyšly, což mu tu nikdo jiný nabídnout nemůže. Šel jsem si to raději
ověřit ještě na ochoz nad hlavní stagí, scanoval jsem svými zraky
bitevní pole pode mnou, leč závěr byl stejný. Brooklyn jasně postoupil do
nadnárodní ligy. Zaslouženě. Ze středu parketu již nechával jsem se
hypnotisovat Swastikou od Amita, a naplno jsem pochopil, o kolik nás Roxy
připravilo v případě jeho vystoupení svým ozvučením. Ale to již
prokopali jsme se do finále Brooklynova setu, při kterém slavnostně
nasvítil oponu Funk Academy (Fresh), aby ji obřadně rozsekal na cáry
perfektně nabroušenými Two Swords neboli Ni Ten Ichi Ryu (Photek, remix by
Teebee). Shadowboxing, který jsme na tento skvost s Enfantem, Hoppym a Clumpem
předvedli byl oceněn politím pivem jednoho z nás. Vůbec někteří lidé
mají stále podivné sklony nebrat na vás ohled při průchodu davem. Nemluvě
o těch, co vás div neporazí na zem. No, vedeme si o nich databázi, tak
uvidíme, co řeknou, až jim přijde pět pomerančových semínek poštou.
Doznívala tato symfonie samurajských čepelí a na nás dolehát temnota
okolní začala, jako když pozorujete proud vody odtékající do výlevky a
obáváte se, že z ní začne vyvěrat krev. Mno odplivli jsme si na zem při
vzpomínce Teebeeho absence a naše hlavy stočili směrem k podiu jsme, neboť
ty dvě krásné ve výšce zavěšené hranaté kamarádky přestali vyluzovat
zvuky. 
Robotičnost vystoupení Future Prophecies jsme
probrali s předstihem, věděli jsme, že nástroje, jež si tam Tony
vybaloval (Final Scratch), umí být nepříjemně přesvědčivé, jako parní
válec s nanosítkem. Ani Gábi nám nepomohla, když Tony spustil svůj
jatkostroj VIP verzí Vault (Pendulum), ten track má tak naboostovaný zvuk,
že popsaná tabule je proti němu oknem. Pan šéfkuchař se vyznačoval
neúprosně rychlými mixy, tudíž vpravdě tempo této kuchyně bylo na
hyperrychlosti 5,5; ani nestačili jsme řádně rozhodit naše údy do vzduchu
a už tu byl Killa Dj (SBS & Drumsound), do kterého přiletěla
legendární „Out in da streetz dey call it murdah“, načež probodával
naše boltce hrubý wannabe-virus skřípot Subdue (Noisia), protáhnutý
skřipcem More Like You (Kryptic Minds & Leon Switch v remixu Unknown
Error), no já moc nerozumim tomu, co je na tom tracku tak výjimečnýho, ale
tak co no, tak když se vám to líbí, tak já vám to přeju, že jo, prostě:
proč ne, že jo; no vážně. Mnohem radši si prokopnu vlastní kotník na
dalším tracku, co tam Tony přiložil, Smack My Bitch Up (The Prodigy
v remixu Subfocusově), poněvadž to je klasika, poněvadž to má grády a
poněvadž to má nějakej povrch, do kterýho si můžete kousnout a vyteče
živá hmota, ne nějakej silikonoidní uhlohydrát. Pak mi spadla na zem sirka,
sehnul jsem se pro ni a absolvoval jsem tak miniauturní zvukový looping,
jinými slovy: než jsem se zvedl, už tam byl Nervous (Fresh), možná
v remixu od Subfocuse, možná ne, čert ví, jsou si odporně podobné a
rozhodně se čekalo víc, z poryvu však vytrhla nás magnificientní kung-fu
hostina Moonway Renegade (Noisia & Mayhem), što jali jsme se porcovati
vzduch na jednohubky velikosti šunky, přičemž mi někdo šlápl na nohu, tak
jsem šel za ním, abych mu řekl, že mi šlápl na nohu, ale místo toho jsem
si koupil další ice tea. Zelený. Možná ne. Chvilku jsem zíral tedy, jak
polovička Future Prophecies zahušťuje zvuk dehtem, aby ho ihned hodila do
sekačky na trávu (o síle Ultimate Chopperu, který po trojitém stisku
spínacího čudlíku rozdrtí na prášek i beton, viděl jsem to na vlastní
oči) a pokropila nadrcenými kusy syrovosti vděčné, tančící
posluchačstvo. Vše protřepal kostkami surově zimního čaroděje
pohřbívajícího paterčata Frozen Solid (Subfocus). Letmým skokem jsem byl
zpět akorát zachytiv Tonyho oblíbenou Raw (Future Prophecies), on vždycky
tak jakoby zpívá „uuh baby i like it raw“, xichtí se a grimasuje rukama,
leč to už ozval se motiv přeslavný: Voodoo People (The Prodigy v remixu
Pendulum), ošperkovanou remixem Original Nuttah (Shy Fx & UK Apache),
který přešel v nemalou koncentraci pekelnosti, to se stávalo ostatně
často. Dreadlock (Future Prophecies) způsobil tanečníkům nemalý záchvěv
radosti, aby přešel v synťákové orgie s povídáním, Blood Sugar
(Pendulum), sonický svěrač však nepovolil sevření našich křečí, neb
nasolil nám do polévky ještě více chili: mash-up Masochist/The Tide
(Pendulum/Noisia), to bylo tak nemilosrdně přísné, až se nám z toho
rozhořely cigarety v koutcích při vzpomínce, jak nás tímto kouskem
pomordoval panáček Thijs z Noisie. Pak přihodil opět z nabídky vlastní
tvorby nějaké starší či novější šťavnatosti..Třeba Magnetic, ta mě
vyhostila z přemítaní, že když chci vyprávět o nějakém bohatém
zážitku, skoro vždy mi na to stačí jedna věta. No a pak se stalo něco
divného a najednou jsme všichni vypadli z rytmu. Tony začal hrát nějaké
tech-freakoidní therapy-sessionovské pře-breakovanosti, no a to nás moc
nebavilo. Po pravdě nás to hodně nebavilo a opět jsem naplno pocítil, že
jako výplň/ozvláštnění setu dobré, ale kontinuálně za sebou nudné.
Tony po hodině a půl skončil, takže místo na-line-upu-psaných dvou hrál
o půlhoďku méně, leč na druhou stranu stihl zahrát takový ranec desek,
že nezbývalo než smeknout. No ale stejně to smeknutí bylo takové
pochybné. Kdyby hrál celou dobu jako první tři pětiny, rozuměj: perfektně
našláple, tak se nám snad po Teebeem ani nezasteskne; takto ale pod vlivem
poslední půlhodinky zůstavá dojem z hraní jeho poměrně dosti
rozporuplný. Rozhodně umí dělat řádnou show svými pohybovými
i mimickými kreacemi, takže se nenudí ani ti, kteří sledují dje.
Dle line-upu měl pokračovat Suki, však zjevila se gramofony
Im.Cyber. Pustila krásné oblíbenosti: The Quest (Teebee
& Calyx) do níž přihodila klasiku The Plague (Hive & Keaton). 
Najednou se zjevil Suki a vystřídal.
A spustil. Lyrickou rychtou Choke (Noisia & Mayhem feat. Mc Verse) vhodil
námi s radostí zvednutou hozenou rukavici a spouštíme bojovnický mód.
Suki se chopil otěží a začal brázdit vlny temných kvalit, starý RymeTyme,
starý Virus..již dlouho jsem si tak neužil, společně jsme vykřikovali
chropty nadšení z úžasného mixu páně Sukiho. Cosi znějícího jako
Baron, Frozen Solid (Subfocus), do něj mashupoidní Dubplate Sound (Total
Science), další starý Virus..aby navnadil vrchol, který měl teď přijít,
The Immortal (Fresh) jsme prořvali a protancovali jako kdyby do nás někdo
nalil litr benzínu..holt Get Punked II v nás žije. Sukimu to bylo málo, tak
se rozhodl nás zavlažit roztokem radioaktivního DDT, nebo to byl snad
derivát filmů Davida Lynche: Pacman (Ed Rush & Optical) do něj X-Ray
(Subfocus) a do něj jako definitivní penetrátor hypofízy Another Planet
(Pendulum), samozřejmě kdyby tato trojice nebyla sladěna v jeden bagroidní
celek, tak bych z ní tak vydřen nebyl, no nebyl jsem sám, kdo nekoukal do
zdi, nýbrž bujaře emanoval svým pohybem na Sukiho diktaturu, který tak
ukázal, že když chce umí zahrát špičkově. Byl to nádherně léčivý
přebal našich vniter rozhašených podivnými zvraty toho dne. V okamžik
přechodu do další desky jsme nasadili briskní úprk úrovně figurín Madame
Tussaud’s směr tramvaj skrze koridory do plic vnikajícího štiplavě
chladného vzduchu, který byl důsledkem neustupující zimy..krev řinoucí se
v naše gravitačně vzdálenější části nervového systému nahnala
společně s kyslíkem i dojmy výjimečné kvality na podiu účinkujících
dovnitř našich paměťových center..rozebírajíc ne/existenci absurdních
choutek věčných ipsantů opouštěli jsme s pocitem velkého díku
organizátorům prostory těchto tří úchvatných nocí, kde byla potřikráte
převezmuta kontrola nad našimi všemi složkami našich existencí. Snad
budeme mít možnost znovu odevzdat ji do tak pověřených rukou i někdy
v budoucnu. Nelze než doporučit.
Post scriptum: autor se omlouvá za tak opožděné dodání reportu, leč
vinou nevyhovujících psychických konstelací byl report pětkrát zničen a
přepsán, pokaždé úplně jinak.
