foto: saiha
& jedi
Všechno bylo na stejných místech jako loni, takže jsem mohl hrát velkýho
zkušenýho krutora, kterej všem poradí. Vtipnost teda byla, že když jsem si
chtěl jít umýt ruce, což se mi chce poměrně často, neboť mám defekt,
tak jsem musel vystát frontu na red zone stan, podstoupit ponižující
proceduru označkování(jako valach)červeným náramkem, který jsem vždy po
odchodu nařízl klíčí a strhnul, abych prošel stanem, vždy zaručeně
plným vyvoněných lidí se stoprocentně vystylovanými (od substantiva
„styling“) účesy, z nichž polovina měla krásně nafrčený nos a
rozhodně-dýl-jak-týden-vybíraný oblečení, do ubohé maringotky, kde voda
tekla čůrkem a kde nebohé slečny vždy stály frontu na porcelánovou mísu.
Kdyby aspoň někdo z těch převoněnců měl nadhled při svém ohozu jako
má (třeba teď úplnou náhodou mě napadnuvší) John B, kdyby aspoň někdo
z nich házel pózu, bylo by to v klidu, ale takle, kdy se všichni brali
smrtelně vážně, to bylo k vysmání se jako stvořené. Holt přeplácaným
zevnějškem se asi dobře skrývá prázdný vnitřek.
Rychle jsem se vrátil k dnb stagi, kde hráli
Sweg s Anakynem, na které v klidu
doporučím kdykoli zajít.
Fotbálky jsme nevyužili vůbec, ač tam byla jedna kopie Rosengartu (pro
amatéry: černožlutí roboti) a jako jediný férový stánek jsme zvolili
jednoznačně jediného nominovaného: Nescafé. Ostatní byly hnusně drahé a
vůbec na to nechci vzpomínat. Plechovka Coly co normálně stojí 9.- stála
30.- a třeba Cappy Ice Fruit za 45.- to už sou vyloženě prasárny. Tak nutno
si uvědomit, že obsluha ty ceny nestanovila, ale co je moc, to je moc, že
ano, měli aspoň dostat příplatek za to, že museli pravidelně nasrávat
lidi. Ochranka byli kreténi, ale tak počítám, nebo začínám si zvykat
spíše lépe řečeno, že v čechách jiná k dostání není a holt je to
opět úžasným důkazem toho, že máme k Západu pořád dost daleko.
Odporně mě fascinovala videoprojekce cca do jedenácti, nebo do kdy, se
skládající vyhradně ze zacyklené reklamy na semtex a na cosmic
trip..skutečně se začíná zacházet dost daleko. Věřím, že ani
organizátor z toho nebyl nadšený, ale těžko dnes něco takového uděláte
bez sponzorů, a ti si vyskakují čím dál víc, aniž by jim docházelo, že
si tím více lidí znechutí, než podmaní. Krátce před nástupem Elvise
však nejdříve znásobil auru příjemna do mé blízkosti dorazivší
L’Enfant Terrible, tak jsem se poklonil, a on mi po složitých obřadních
procedurách provázejících naše setkání prozradil zlou novinu, kterou se
dav dozvěděl až později z obrazovek. Andy C nepřijede a Markymu nedorazily
desky. Netřeba komentáře. Elvis to celé odnesl. Musel hrát
déle a navíc mu to zase moc nesedlo, takže dav začínalo tak nějak
uondávat.
Mezitím jsem poslouchal ve stanu Red Zone s tajemnou společnicí,
nabízející mi prostřednictvím své nadprostorové quasi-čelenky
k oloupání mentální mandarinky velmi rozmanitých barev, Evil
Nine, kteří hráli krásný mix nu-skool breaků a elektrem
šmrncnutých rovin, který zakončili hodně kytarovkami, ale ty už jsem
neslyšel, páč jsme šli na Markyho, jo a bylo super klepat popel na zem a
doufat, že se stan vznítí, nic lepšího si nezasloužil. Minimálně účesy
plno lidí tam byly tak plné gelu, že by vytvořili krásnou pohyblivou
kulisu. (Och jak jsi zlý zapšklý a nepřející hackenaliene.)
Než Marky konečně vylezl, stačil jsem
ještě zmerčit, jak moc se dav přestal hýbat. Doufám, že Elvisovi to
nějak vynahradili, tohle si nezasloužil. Pak už hrál Marky
s Dynamitem. Marky má gramce, nebo cokoli tomu podobné, tak pod
kontrolou, že si může klidně házet korunou, jestli bude předvádět
dokonalý lip-sing tracku, který právě hraje nebo výtečně scratchovat nebo
hrotit mixák a efekty. Marky mi udělal největší radost třemi věcmi:
klasikou Alien Girl (kdo nezná, ať se teď stydí. teď hned!),
klasikou We Enter (Ryme Tyme, Optical instrumental remix) (odpouštím
mu, že do ní namixoval remix Closer, který hrozně nemůžu, horší
vztah mám už jen s Feelings) a tím, že občas se mu stala nějaká
chyba a on jí úplně lidsky přešel smíchem. Úžasně si budoval atmosféru
a v půlce už měl dav těžce v hrsti. Dynamite byl dobrý, neboť nebyl
přehnaný. Velmi hezké od něj bylo, že track 3 AM zahrál přesně
ve tři ráno. Spíše ne už tak hezké, ale překvapivé bylo, že ze
začátku hrál hodně věcí lidí z Leicesteru (Twisted Individual,
Generation Dub, Zen, etc..), což bych od něj nikdy nečekal. Komunikoval
s publikem a stále se usmíval. V tom mají čeští djs velké mezery
většinou. Ke konci setu zahrál Axle Grinder (Pendulum), no on vůbec
hrál hodně různé věci, napříč svojí tvorbou i spektrem dnb, ale
fungovalo to a atmosféra byla velmi rozpomazlená. A jako uplný závěr
zrewindoval luxusní kus, který však pravděpodobně putuje v brašnách vip
producentů/djů ve dvou verzích, ale to je možná jen má smyšlenka,
Distress Signal (Pendulum). Elite dubplate a zároveň asi jediný
dvoje Pendulum, co jsem na Cosmicu slyšel. Ne opravdu to není, jak vám
nějací povedenci mohli tvrdit, „Virgin Android“, tedy údajná
kolaborace Subfocuse a Pendulum, to bylo jen hoax info, co se tohoto tracku
týče, dříve na netu kolující.
Akira s Im Cyber rozehráli
nejfajnovější české představení večera.
Luxusní poslyšená k svítání. Kdyby někdy tihle dva hráli spolu ve
vašem okolí nesmíte váhat. Jako hledět na souboj Sitha a Jediho. Sice jsem
stále byl jemně pohráván mandarinkovou frekvencí, která si navíjela mou
psýché na svou cívku rozprostraněnosti, ale když vám k tomu hrají z pod
prstů těch dvou takové pohádky pro nostalgiky jako Papua New Guinea
(Future Sound of London, High Contrast remix) nebo Champion Sound (Q
Project), tak vaše ústa nemohou skončit než v úsměvu a taky se vám
může přihodit, když jste střízlivý, že vás chytí rapl. Jo a rozední
se a vy vidíte pár luxusních vykousnutců; zbožňuju ty přehrocený
vyndaný čelisti a k tomu přijduvší přátele s příbehy o smutných
dívkách, které nemohou do backstage, bylo nám jich tak líto, až jsme
smíchy těžko sáli z cigaret. A jak tak stoupalo slunce a já se
dostatečně vysmál zabloudivšímu techno tanečníkovi s červeným
umělohmotným ostnatým obojkem okolo krku nebo chlapci, kterého by
„omlouvalo“ snad jen to kdyby byl ital, neboť měl vykasaný bílý límec
a ohromné černé brýle s mega velkýma bílýma obroučkama na jejichž
solidní-pokrytí-majících „nožičkách“ bylo ohromným růžovým
písmem napsáno „Dior“ (taky se smějete?, škoda, že jste to neviděli,
smáli byste se víc), a vy jste ve světle začínali vidět ty odpadky, tedy
ať už lidské, či ty z umělé hmoty, to jsem řekl špatně, ponevadž to
se nevylučuje, tak tedy, ať už lidského tvaru, či tvaru lahve, tak jste si
řekli, že už je čas jít, poněvadž přišel Pixie a
začal hrát ty Simony Bassline Smithy a podobné Generation Dubovské
vybzučenosti, které na některé z nás, ano, chápete správně, třeba na
autora, jste bystří, nefungují, udržujete pozornost při čtení, vůbec
nefungují a přijdou mu laciné, jeho chyba, že ano, taky si říkáte, jen
počkejte, až zestárnete, říká on. Tak jsme odešli. Naše chyba. Je autor
jeden nebo je jich víc? Nebo jen mluví za víc lidí, je snad mluvčím? Snad
se to dozví druhý den.
Druhý den jsme tak dlouho jedli gyros, pardon kebab, až jsme museli si
přiznat, že předtím jsme leželi v parku „u mušle“a měli
„rozpustnou kávu“, kterou bych ze srdce nepřál nikomu, ani těm, kteří
nemají rádi česnekové bake rolls, ba dokonce ani těm, kteří mají rádi
octové chipsy. Na druhou stranu jsme se v tom vedru opravdu špatně vyspali.
Takže poté, co jsme na truc pronesli pytlík s natrhanými kopřivami skrz
důslednou ochranku, která nás s tím nejprve poslala pryč, takže nemohla
čekat nic jiného než, že se vratíme a pronesem to přes toho samého, já
vím on to myslel dobře, jen mu už došli protidrogové letáčky. 
No Koogi akorát roztáčel
klenot letošního roku Cover Story (Cyantific feat. Matrix) a
Mc Lindee, která má moc hezké vlasy a nos, ale bohužel ten
večer měla nevhodné kalhoty, mu do toho něco zpívala do mikrofonu. Šli
jsme na kafe. Bylo moc dobré. Nescafé je fajn. Tam jsme dostali časopis
Filter, který není zlý, ale neměl sem s sebou zrovna krosnu, abych si ho do
ní schoval a tak jsme šli na Tonyho, tedy London Elektricity
dj set. Přirovnání k High Contrastovi příliš nekulhá, jen má
ploché nohy.
Remember the Future (London Elektricity, High Contrast remix)
rozparádilo mé senzory nugátu na maximum, tak jsem si raděj dal mentolovou
cigaretu a křičel jsem do vzduchu bez pohybu jazyku. Prsty jsem prokládal
radostí, když hned ze začátku vybalil Flashback (Cyantific) a
The Strangest Secret in the World (London Elektricity). No byla to
krásná roztancovačka před králem večera (já vím, že jen pro mě a
poskrovnu-dalších) a pro mě králem celého festivalu, poněvadž, jen díky
tomu, že jsem přesvědčil sám sebe, že se nejvíc těším na něj, jsem
přežil absenci Andyho C. Stejně jako Marky zahrál i Gold Digger
(Kanye West, High Contrast remix), kdyby byl u nás víc známý originál byla
by to tu větší hitovka. Mrzelo mě jen, že nezahrál tu věc, co nevím, jak
se jmenuje, ale myslím si, že ji hrál jako poslední bonus High Contrast
v Praze na Vibrations, ta, co si myslím, že v ní je, nasamplovaná kytara
z Coldplay – Talk. 
Poslední track nebyla taková pecka, jak se
sluší, ale on už věděl, že mu za zády stojí On a hypnotizuje ho. Proto
tolik kalil. Neznám nic smyslnějšího, než se v moment štěstí při tanci
a správné zvukové kulise, rozhlédnete očima a spojíte je s někým, kdo
má pohled tak prožíhaný krásou, že to ustojíte jen pár sekund, ale vaše
receptory nadsmyslna hlásí overdose, poněvadž ty smyslna jsou dávno
overburn. Měsíčky pomerančů, jež se noří do vodopádu vroucí
čokolády, která skrz sítko vyřezané ze spletených paprsků leptá vaše
chuťové buňky a vyřazuje racio na vedlejší kolej.
Tak to vám dodá energii, radost a úsměv. Nebo naopak. To nejlepší na
začátek mocného krále nejvtipnější pózy, kterou nepobírá nejvíc
lidí. Lidé, kteří na Johna B kydají
hnůj, prostě jen nepobírají jeho záměrně exaltovanou pózu a nesdílejí
specifickou úroveň nostalgie po silných melodiích a mocné atmosféře
budování elektronické hudby z let osmdesátých. Kdy se i v hitpárádách
míchal kýč s uměním, dnes je v nich jen komerce.
Začíná tak, jak se sluší a patří monumentální Pimpf (Depeche
Mode, John B re-edit), naše ruce boří vzduch, „John B! John B!“,
přejduvší v mazáckou editovanou Frozen Solid (Subfocus),
obsahující miniaturní tease Up All Night a libové hlášky „Get
Ready! John B, John B, Blow The Fukkin Place Up!“, luxus, přechází po
miniaturní presenci Cold Sweat (SKC) klasicky do Time Lapse
(Iowast, John B remix), kterýžto track zbožňuji skrz naskrz vnitřkem
i vnějškem, pak nahodil jeden electro track, který sem nepoznal, hanba mi,
pak pokračoval dle jízdního řádu Midnight Air VIP (John B), která
přešla v takovou novoromantickou předělávku Sunglasses (Corey
Heart, John B remix), kde se text vyžívá v tom, jaké to je nosit černé
brýle, což byla v 80s nutnost, pak nahodil sampler jeho nového alba, velkou
hitovku se super směšným textem Ive Been Stalking You on MySpace,
přitvrdil něčím ze soudku svých předělávek písní Marilyna Mansona a
Nine Inch Nails, toto byli spíše NIN, ale znělo to chvílema trochu moc 80s,
tak nevím, naštěstí to rychle zvrhnul v Voodoo People (The
Prodigy, Pendulum remix), kterýžto track zná úplně každý, další byla
Noisia, nejspíš další z tracků, který producenti poslali jen Johnovi,
hrál ho i v Praze a zní to jako kolaborace Noisiího zvuku přikořeněná
na pár místech mírně elektronádechem, čert ví, ale rozhodně řádná
pecka, další byl track, který jsem neznal a který dokazuje rozmanitost
Johnovy selekce Virtual Realmz (J-Laze, John B
epic remix), to se vrátil Clump a náš královský
hostitel/ubytovatel z Teplic nadšený vystoupením Atomic Hooligan, které
prý bylo fantastické, věřím a mrzí mě, že jsem nemohl je vidět vinou
line-upu, a protože John se dívá do publika, tak to uviděl a zahrál klukům
na uvítanou Solaris VIP (Chris.Su), no klenot stratosferický a výzva
každému, aby shlédnul originál verzi od Tarkovského. 
Pokročil Falling (DBA vs. John B,
John B 2005 remix), která musela udělat ohromnou radost slečně, jež
zvolila si přezdívku Saiha, no věřím, že stačilo když se objevila
v jeho blízkosti a on věděl, že to musí zahrát. Ale neudělal to jen tak,
poněvadž do ní vpálil baseballkou jeden z nejlepších tracků letoška
Swamp Thing (Subfocus), (na který budu pět ódy furt dokola)
kterýžto má tu nejnachopovanější basu, která vám dovede roztřást hlavu
rychleji než epileptikovi..Blow the fukkin place up! Nezapomněl ani na svuj
sub-label Nu-Electro z něhož zahrál monstrózní elektrostepovou pecku
francouzského producenta Castora, která se jmenuje Emily a nejlíp
vynikne na masivním soundu, bohužel zvuk na dnb stagi nebyl tak našláplým,
jak měl být. Ale poněvadž je to furt lepší než v Roxy, tak to nemůžu
kritizovat, alespoň byly slyšet basy středy i vejšky, prostě jen u open
airu v odlehlé oblasti mi omezení hlasitosti nedává smysl, chci to nahlas a
chci to pořádně, zaplatil jsem! (och jak smrtící argumentace.) Další věc
nahodil něco, co jsme vážili poslechem a vyvážili jsme to tak na třetinu
Noisia a třetinu Break a třetina Teebee, takže asi novinka ze Subtitles,
který ale hrál tak jen dvě tři minutky a přešel v hodně postupně
budované psycho-elektro-disco-80s-divčí-vokál(„take me to the
autobahn“atd..hodně disko opravdu), a tak aby lidé tolik nezmagořili, tak
jim do toho bylo naservírována klasika Johnovy domácí dílny: jeho The
Nine (Bad Company)/Alien Girl (Ed Rush, Optical,
Fierce)/Morning Light (Concord Dawn)/Silver Screen (Miss
Kittin) mash-up John B VIP, no prostě tanečníkův švédský stůl, tím dav
„zklidnil“ a vrátil se k svému, nahodil předělávku disko hitovky od
80s hvězdičky z Ameriky Kim Wilde, jménem Helpless (John B remix),
kterou raděj v druhém nájezdu podpořil opět z mikrofonu, to byla Johnova
finta, jak na lidi, když už to moc přeháněl, velmi vtipný cheat, pak
přišel jeden z vrcholů setu, luxusní track, který jsem si sám pro sebe
označil za nejreprezentativnější vzorek nového stylu ROBODISKO, strašně
dobře se naň tančilo a určitě to má na svědomí John, je v tom kus disko
zvuku, kus elektra, kus robotičnosti a kus dnb-stepu. John B u něj dělal
takové robotické pohyby a předváděl hru na virtuální mega piano.
Pokračovalo se trackem s mužským vokálem, který bude rovněž na Johnově
novém albu, které mělo vyjít už v dubnu For U See Me (Howard
Jones, John B remix), který byl mocně převyprasen do přes dva roky staré,
bohužel nikdy nevydané, hyperturbonadkrutosti
Multistepdemelmultiadaptor (Exile), kterou si pár lidí spletlo
s tekknem, směšné. Další věc byla hodně blízko soudku producentům
tvářícím se zle, jako jsou Tech Itch či Limewax, ale to by nebyl John, aby
to nechal jen tak, začal tedy teasovat svůj Up All Night remix a
když spatřil tu reakci, pustil ho tam naplno, úžasné! Dokonce si ho sám
uvedl, že je to věc, která je jeho nejslavnějším singlem. Pak dal Man
For All Seasons (Chris.Su & SKC remix), což byla milá připomínka
momentu, kdy John B se chápal svých otěží a Tony z London Elektricity vzal
mikrofon a uvedl ho mj. jako „muže pro všechna období“, pokračoval
věcí s ženským vokálem, jejíž jméno se mi nedaři vydolovat z paměti
ani internetu, obsahuje např. zpěv „The picture is changing..“, no to ale
nikoho moc nezajímalo a tak tam napral další ze svých zabijáckých
mash-upů Planet Dust (Bad Company)/Submarines (Dj Fresh),
který všechny strašlivě rozbil, ale pro Johna to bylo málo a tak nahodil
The Beginning (Moving Fusion, Hive & Keaton remix), který je
přísnější než učitelky ze základky, a to už začínalo, aniž jsem to
tušil, grandiozní finále v podobě výtečné předělávky písničky
původně od Soft Cell, z osmdesátých let, Tainted Love (John B
feat.Marcy Meow), kterou zná každý a předělal ji i Marilyn Manson třeba.
Skvěle se na ní tančí a zpívá, ale John
B opět přiložil pod kotel v podobě polena vrženého pod nohy Mirka
Dušína, předělávkou American Girls 2004 do ruské verze, též
s výtečně vtipným textem: Russian Girls, která je ke stažení na ruských
dnb stránkách. John B se rozhodl nezdržovat mezerou pro aplaus a zamixoval
poslední věc Vault VIP VIP, no dobře tak tedy Vault VIP
John B re-edit, původně vip verze od Pendulum, ve které si John
předělal tu nedestrukční pasáž do více elektro soundu. Královské
zakončení. Klaním se k zemi, jelikož mi dochází, že pouštění Katchy
za gramce není vtipem, nýbrž faktem a že uplynuly dvě hodiny Johnova
vystoupení. Jen mi bylo líto, že nezahrál New Life (Depeche Mode,
John B Re-edit). John B nemixuje záměrně. Celá jeho show je promyšleným
konceptem, kterým záměrně provokuje zatuhlá schemata a baví se reakcí
zacyklených clubberů. Johnovi se podařilo přesvědčit festivalové
publikum, což jsem pokládal za nadlidský úkol, však byl jsem usvědčen
z omylu při pravidelných aplausech a závěrečném povyku ve stoje, který
sklidil – zaslouženě. Lidé, kterým se nelíbil odešli a přesto končil
před nabitým „parketem“. Jo ad parket. Vířil se prach, smrkal jsem
černotu a měl jsem neskutečně špinavé boty a špínu až za nehty. Přitom
stačilo málo. Ale co. Šetřilo se, kde se dalo.
Katcha spustila mou oblíbenou Relight The Fire od
Panacey a do toho Flashback a do toho nějaký wobble, a bylo to
vtipné, přišlo mi, že mixuje novým stylem, kdy nechá vyhrotit nájezd a
místo dropu to přehodí na druhou desku, která se teprv rozjíždí. No to
jsou jen moje blbé kecy, prostě nástupem Katchy člověk hrozně silně
ucítil, že zmizel náhle opar něčeho výjimečného a že to „něco
navíc“ je pryč a je zpátky v obyčejné realitě. Zážitek skončil. Tak
jsme šli pryč.
Philip Tbc skvěle řezal breaky, elektrobreaky a dnb v red zonu,
takže když jste šli úplně dopředu tak tam neotravovali navoněnci, jen
občas někdo s trošku přepoulenými očima, a vychutnali jsme si tak
hlasitý zvuk a stroboskop a mlhu. Trošku špatně se tam dýchalo no, určitě
jsme měli plno prachu na plicích. Šli jsme se ještě asi na deset minut
smát do techno bazénu. Jo třeba typka co měla bílý kozačky a byla
černobílá, že nám připomínala Stormtroopera. No nic, nechám si kecy na
koledu. Nitropanku podpořenému Akirou,
tancovalo už míň lidí a prý tam byl nějaký krásný ranní výjev tance
v dešti. To už jsem měl hrnek čaje v rukou. Bylo to krásné, ale mohlo to
být lepší. Škoda Andyho C, škoda cen, škoda prachu, škoda slov. Jo a
děkuju moc tomu mladému muži, jenž mi přišel potřást rukou a představil
se mi jako Marek, kvůli takovým ty reporty píšu. Dík za smysl práce.
A děkuji i té, jenž táhla mé koutky vzhůru k bystřinám věčného
úsměvu.