text: HACKENALIEN
Cesta byla díky rozjařeným (já jsem jim
říkal, že už je skoro podzim) kompanionům vpravdě nenudná a tak vyjma
pár nedopalků vyhozených z okýnka za jízdy jsme za poslechu nejen United
in Hardcore CD 3 v počtu čtyř lidí dorazili na klíčovou křižovatku.
Vlastně kruhový objezd; – jeden z nejlepších vynálezů EU, s nímž
může soupeřit leda retardér nebo subvence zemědělcům. Klíčová situace:
a) zahneme doprava na kilometr vzdálený hraniční přechod, abychom konečně
definitivně opustili tohle království idiotů majících přesah za přesmah;
b) zatočíme rovně směr kilometr vzdálený camp Kristýna, abychom si
dopřáli doušek z kalichu Noisie. Vzdáleností symetrie však nepřešla
v disintegraci racia materie a volba tedy vzhledem k postavení před hodinou
a půl (t.č.) zapadlého slunce padla směr bludný Holanďan. Navigoval nás
vnitřní smysl tušení zážitku. Něco se změnilo. Temnota se začala
shlukovat vůkol. Počalo se tak dít dřívěji, ale to jsme o tom ještě
neměli tušení (důkaz: fotografie –
všimněte si oblohy). Většina z osádky vozu byla přítomna arcidémonově
exhibici v lednu na Take Control, tudíž jsme věděli, co čerň okolo
znamená.
Nervozní úsměvy přejížděly naše
tváře jako žiletky. Parking, výroba dvou záchranných světlic a mohlo se
vyskotačit směr areál. Proudy temna poletovaly vzduchem, a proto nás střet
s roztodivnou bytostí (jak jinak onálepkovat člověka mírně tekkení
vizáže…), která se z nás snažila vymámit, zda neviděli jsme její boty
(.. která byla bosá), nijak nerozhodil, naopak tvářili jsme se “jakože
nic“. A tak za dozvuku výkřiků „..měly být někde tady…“ dorazili
jsme k bráně plné milých skoro-mladých obsluhujících lidí, kteří se
nám smáli do obličeje a vpustili nás do výběhu. Natůrovali jsme to směr
dnb stage, abychom obhlédli bojiště. Bláhoví. Platně tam sázel Stanzim
z Radia Einz a lidé stáli v uctivém odstupu, kterýžto jsme se rozhodli
nabourat svým krokem až k zábradlí. Poškádlili jsme ucha (ano měli jsme
na hlavě hrnce) zvukem, jenž dosahoval hodnot jakých má ve všech
frekvencích. Po zvukově dodělané Roxy fajn změna. Letmý pohled vzhůru
k propletajícím se spletencům nerozpletitelné tmy mě ujistil, že si
můžu v klidu oddechnout, tedy spíše dooddechnout (to slovo vyzerá
čudně), neb vše hraje do karet soupeřovi.
Hurá. Pak mi z nebe spadla na nos kapka
krve, tak jsme se vydali po vzoru Michela Houellebecqa zkoumat rozšíření
bitevního pole. Podium, kde hrál minimal, bylo po celou dobu obklopeno počtem
stejným jako název. Inu hráli tam asi docela zajímavé věci, neboť jsme se
nedokázali shodnout, zda jsou k poslechu potřeba drogy urychlovací či
naopak zpomalovací. Podium breakové, rovněž bylo návštěvnicky
ne-zrovna-nejnavštívenější, když jsem párkrát obcházel, muž tam hrál
z desky posledního alba Prodigy, to jsem ocenil kýváním hlavy. Na technu,
což byla poslední stage jsem strávil asi dvacet minut dohromady, ale
nezůstaly mi odtamtud v hlavě žádné dojmy, blikala tam světla a lidé tam
byli nějací jiní, čím jsem starší, tím míň jim rozumím a utvrzuji se
v tom, že techno dnes plní funkci novodobé diskotéky. Tři stany
s občerstveními, prima míchané nápoje, ceny nealka byly o kus lepší,
zelený čaj sice neměli (omlouvá je jen to, že nevěděli, že přijedu),
ale cappy ice fruit orange+grapefruit je jediná satisfakční substituce.
Toaletní servis hned vedle dnb stage potěší – neunikne mi ani jediný
tón. Poněvadž jsem věděl, že při tanci svatého Víta se mi budou potit
ruce, tak jsem si šel předbalit cigarety tabákové do stanu
s lavičkami…
Po pár minutách jsem usnul a zdálo se mi
o čarovné princezně s bílou stuhou ve vlasech, jež mě zasypávala
orchidejními motýly nesoucími na křídlech pomeranče. Jak se mi
rozprskávaly o obličej, tak jsem se vzbudil se slinami tekoucími z úst a
úsměvem na tváři. Nemalé faux pas. L’Enfant Terrible mi jednu
preventivně ubalil. Temnota venku již notně přituhla a mně nezbylo než
odebrat se s cigaretou v koutku à la James Dean směr bojiště. Igraczka
jsem neviděl a prý byl zlý a odháněl lidi z parketu… à propo parket
byla jedna velká vodní postel. Hlína byla super měkká, takže jste tancem
hloubili vlastní prohlubně a šlapotem jinam zase vyrovnávali. Originální,
vtipné, pohodlné, pohybuprospívající, zkrátka Persil. Bylo jasné, že
obstojí i při největší zátěži. Takže hrál Touchwood a snažil se být
tvrdý a rozhicovat lidi, ale přišlo mi, že se to z nějakého důvodu
nedařilo. Nevím, je to úplně jedno, možná měl pustit nějakou Noisii,
nebo rovnou víc Noisií. Tedy mohlo to být lepší. Příště organizátorům
doporučuji jméno a ostatním zase kultovní film AKIRA. Ale tak nemůže být
stále posvícení, stejně jako zlo neútočí každý den. Jakoby všechno
čekalo na příchod arcikacíře a taky se vše rozjelo až při jeho
nástupu.
I Have a Vision. Tele-vision.
Vše se v tu chvíli začlo soustředit
stejným směrem jako naše pohledy, ve vzduchu praskalo jako jiskry na filmu
z radioaktivity. On si prohrábnul vlasy, já jen naposledy hlesl k mému
andělovi krásy, On vyndal seznamy tracků na svých CD, já zkontroloval
zapalovač – jeden, On si nasadil sluchátka, já olízl si koutky úst, On
měl tričko Vision, já slez temnot tušil, On zmáčknul play, já netiše
zaklel. Nerovný souboj začal. Zvuk mě skřípl mezi svoje kolena a rozjel
“Takhle jedou páni“ version 2006. Jen letmo jsem zaregistroval kompaniony
chycené osidly temného pána, nebyli sami. Zmrzlina se jí zeshora a z Noisie
se neodchází zaživa. Z našich přiškrcených hrdel se jen vydral sten,
který znamenal jedinou jistotu: na další dvě hodiny nezapomeneme. První mix
se mu malinko pokazil, ale kdo by na to bral zřetel, vždyť tam napral
Brainstitch (Noisia), než však stačil dolehnout k němu ryk podlehnuvších,
arcizloduch už servíroval Meditation (Noisia feat BCUK).
Do mých uší zalehnuvších v řevu davu
nepronikly věru hlasy z další věci tónu moru, alébržto kompozice Unveil
(Noisia feat. Phace) s Omissions (Noisia) stala se společně s omáčkou
okolo jasným náznakem gulagu, který kolem nás ze svých zvuků vystavěl.
Dal vzpomenout přísnost diktátorů let minulých, když mash-up
Ressurection/Choke (Ed Rush, Optical & Ryme Tyme / Noisia, Mayhem &
Verse) vhodil do davu jako vlaštovku z papíru vylisovaného z lidské
kůže. Resurekce starých hodnot počala; kdo čekal útok zvenčí, ten
špatně si vyložil Pýthiinu věštbu. Tentokrát se otevřely propasti, ve
kterých pod tunami kamení schovány byly brány, kde uzavřeni ti
nejtemnější démoni byli. Uvnitř vás. K čemu by potřeboval Thijs
zbraně, když ví, jak vás rozebrat – zevnitř; jak na to, abyste se
rozebrali sami – zevnitř. Najížděla další mohutná série Time Stops
(Teebee & Noisia), ano On věděl, co pouští, seděli mu beaty i názvy,
plochy i témata, vzruchy i ohromení, pohledy i varování, nám nad
temnotou bědování, Thrillseekers (Noisia feat. Phace), byly stovkami
hozených žiletek, které rozřezaly úsměvy našich tváří o pár
centimetrů šíř, než je přirozené, i pro věčné lapače rozkoší,
jakými jsou naše smysly, teprve s brutálním (načasováním i provedením)
vpádem The Nine (Bad Company), potvrdil svůj teroristický úmysl zaměřený
na naše nebohé psýché, neb žiletky prošly skrz kůži do psychiky a
odetnuly poslední zábrany, bariéry byly zborceny, anthrax na ostří žiletek
začal působit.
Between The Lines (Vicious Circle), přesně
tam se při tomhle monstrózním záznamu masakru parním válcem puštěným
z kopce po hlavním bulváru náhle ocitly naše podvědomí, svědomí
i vědomí. Zla svádění vedlo k svědění zbavit se vědění. Odvrhnout
falešnou morálku a před otroctvím společnosti dát přednost svobodě
slasti – dát volný průchod revoltě a imaginaci. Tzv. temná linie se
skrze novinku od Phace chopila kormidla a postupně prorůstala celým tělem.
Skrz Meedoen (Noisia) počala od konečků prstů pukat do prostoru, na konci
masakru Hideous (Noisia & BSE) “every body move!“ už měla celé
končetiny, jež počala pomalu natáčet při startu Voodoo People (The
Prodigy, Pendulum remix), aby je přímo zmasakrovala, když namísto dropu
Voodoo People napral drop Bacteria (Ed Rush & Optical, Pendulum remix),
nevěřím, že to On neměl připravené, jistojistě byl to mashup. Pokud bylo
na začátku Bacterie infikováno celé tělo, pak na jejím konci už byla
rozežraná virem celá nervová soustava. V rámci dalšího tracku, který
mé paměti unikl, bylo již všem jasné, kdo tu je dnes loutkařem. Kdo tu
tahá za nitky.
Kdo vám otvírá ty nejhroší traumata a
místo do mozku je vypouští do končetin. Z vzdálené pozice muselo vše
působit, jako bizardní představení Krále Loutkaře a armády jeho loutek.
Ani zblízka však, vyjma výrazu zmaru vprostřed zorniček náhle bezedných
očích, nebylo vidět provázky, jež vedly do duše tančících. “..You
killed my beloved instructor, and then you adopted his technique. You’ve used
it only for destruction..“, netřeba nic dodávat, Moonway Renegade (Noisia
& Mayhem), kung fu bitka zpomalená do bullet-timu, pokopaná barvivem
sépie, šmrncnutá nějakým teasem; po chvilce Set Me Free (Calyx & DJ
Kontrol), která svým vokálem pokropila trochou naděje, kterou obezdila ze
všech stran legendární Medicine (Ed Rush & Optical, Matrix remix), která
tanečníky ozdravila asi stejně jako chudáky vězně Cyklon B. To už se
Thijs začínal usmívat a rukou občas zarumploval ve vzduchu klikou
neviditelného kolovrátku, kterým natáčel naše duše na skřipec ven
z našich těl, stal se skutečným trýznitelem, Lordem de Seis. Horším než
klaun. Vytáhl s touto klasikou i z nás to staré dávno prachem pokryté,
pečlivě ukryté, s mladím pozbyté, nebyl jsem sám, kdo cítil ten starý
zápal, vervu, elán, zuřivost, amok, běs, který se stal direktorem
přítomnosti, pohybů, pocitů, požitků. Do takového léku narval
Bottomfeeder (Gridlok), který stejně jako španělská bota, vymáčkl
z nohou, erm, věru hodně.
Na tomto pomezí reality, snu, noční
můry, fantazie a zvěcnělé emoce se počala odehrávat finální bitva, kde
vítěz bral vše. A navíc byl dopředu jasný. Spíše temný. Illusions
(Calyx), byly jen hors d’ouevre, po dvou třech příkopech byli jsme vrženi
na holou zem hip-hopovým intrem, my jsme již věděli, počala naše poslední
naděje zachránit svou existenci. Neutekli jsme. Tělo mělo již jiného
pána. Předběhnu tok událostí, prostě se teď jen podívejte, jak to
pokračovalo. Je nad měsíc temnější, že měli jsme asi stejně šancí na
přežití jako Nagasaki devátého srpna před šedesáti jedna lety… Block
Control VIP 2006 ft Eminem (Noisia) – Concussion (Noisia) – Pressures
(Atom & Cell, Noisia remix) – The Tide (Noisia) – Subdue (Noisia) –
Carbon Shock (Skynet, Noisia remix) – Facade VIP (Noisia) – True Identity
(Calyx) – Masochist (Pendulum, Noisia remix) – More Like You (Kryptic
Minds & Leon Switch, Unknown Error remix) – End Game (Noisia) –
Painkiller (Freestylers & Pendulum, Noisia remix) – novinka od Spora –
Messiah (Konflict, Noisia remix) – B.R.E.E.Z.E.B.L.O.C.K.N.O.I.S.I.A
(Noisia).
Ano došlo k naději na mírné vydechnutí
při True Identity, ale to už jsme se nadechli jen vzduchu asi tak
přátelského, jako 27. dubna před dvaceti lety v jednom městečku na
Ukrajině. Subdue byla tak neskutečně pohrocená, že jsem myslel, že mi
upadnou uši, jakoby se náhle rozhodlo projet vámi tisíce jehel, namočených
v soli, jódu, tygří masti, tabascu a krví s virem Ebola. Rozpálených do
běla. Které se po zabodnutí rozjíždí každá jiným směrem a trhají vám
kůži. Řvete tak příšerně, že ani nevíte, jestli z vás ještě
vychází zvuk, ohluchnete z vlastního řevu. Rozprskne se vám sklivec.
Facade VIP vás rozstřílí líp než Taliban sochy jednoho osvícence
z Indie. No a to pomíjíme x teasů, které tam nařezal. Nový remix
Masochist je asi stejná změna jako by v dalších dílech Detektiva Martina
Tomsy hrál Arnold Schwarznegger a End Game doprovázená novým remixem
Painkillera se rovná vykopání hřbitova s vaší mrtvolou bagrem, ale
místo, aby vás naložili k hermelínům, vás přihodí do kyseliny. 
Neříkejte mi, že je náhoda, že na konec
setu (nemluvě o těch věcech předtím) zahraje tracky s názvem End Game a
posléze Painkilller. Nemluvě o: Messiah není ani tak příchod mesiáše,
jako spíše zjevení Janovo a tak, aby toho nebylo málo, čtyři jezdci
apokalypsy rozcupují váš vesmír na protony. Thijs není jeden z nich, je to
jejich velitel. Na závěr snad libůstka, veselý splácanec (jen v dobrém
slova smyslu) B.R.E.E.Z.E.B.L.O.C.K.N.O.I.S.I.A, plný absurdních
zvukových koláží je pravým dovršením této popravy smyslů. Zabil nás a
přesto žijeme.
Death is a career-move.
Pokud chcete mít pocit, že máte prst na tepu doby (abych použil jedno
z odporných novinářských cliché), zajděte na Thijse. Uslyšíte to, co
hýbe světem d’n‘b. Ucítíte to, co v roce 2001, když přijel Ed Rush.
Probudí to ve vás takové věci, o kterých jste mysleli, že už jste
z nich vyrostli. Nikdo vám nenasype do očí kyselinu s takovou vervou jako
On, jen proto, aby vám ukázal, že jste byli slepí a na pár chvil vám tak
ukáže stejné království, které vidí ryba, když se přiblíží
k hladině, že někde tam nahoře, je místo, kde je všechno, jak má být a
na chvíli ho otevře, i když jen vašemu vnitřnímu zraku. Thijs se pak
procházel mezi návštěvníky, hovořil s nimi, prozradil fintu s extrémně
prodlouženým nájezdem Messiah, podepisoval se, pil z kelímku, usmíval se,
jako by se vlastně ani nic nestalo. Určitě se mu líbilo. Nad apokalypsou na
konci svého vystoupení se velmi usmíval. Organizace celého festivalu
bechybná. A tak, zatímco jsem se věnoval jediným očím, Philip TBC
odehrál svůj vysoký standart, ale přišlo mi, že bez breaků není jeho set
to pravé ořechové a poslední Peet odvedl opravdu skvělý závěrečný
výkon přeplněný energií a my jsme se postupně za jemné spršky z nebes
vrátili do obyčejné reality. Cigarety hořely, oči se leskly, dvojice se
loučily, cesty se dělily, úsměvy se zasnily a Bake Rolls byly snědeny.
Shotgun popravil nezdařenou sezónu a dal vzklíčit nové – lepší.
Tleskám.
If you don’t know what it is, then it must be Art.
