text: Hacken Alien
foto: Saiha (celý fotoreport
zde)
Za ten jeden dílek pizzy jsem byl velmi vděčný a za následný odvoz ještě
více. Po odchodu z továrny na pohyb, pokyv, pot a v neposlední řadě
rovněž povyk a povýšené emoce; nejen ambivalentní, nýbrž i čistě
kladné a nečistě záporné. Statistiky k dispozici nejsou však z letmého
pohledu (tomu říkám metodologie) přišlo nám (= nejen mně), že tentokrát
by snad mohla Take Control vybřednout z rudých čísel, jimiž platila za
kvalitu, jež nám nosí.
Však to už hlodalo podezření ve mně po více jak deset minut, nechci slevu
zadarmo, podotýkal jsem, i když slovy jinými. V pohodlí pohovky jsem
v chillout zóně, kde hrál breakbeat, kam jsem unikl z jump-upového běsu,
byl svědkem odchodu Dje, anžto naštvaně hodil desky do bagu a odjel domu.
Nebylo divu. Hlavně že mají trendy hadry, říkal jsem si, pozorujíc
kéž-by-jen-vykalence porážející se na zem a hazející po sobě odpadky,
když se neumí chovat. Mé maskování na jedné z pohovek, kteréžto byly
povětšinou obsazené spícími jednotkami, bylo dokonalé. Sešel jsem sem
předtím po schodech, zamyšlen jak hluboko musím ještě klesnout, abych to
vydržel, jak dlouho to budu muset vydržet a jestli to ještě vydržím či
již jsem to vydržel? Hledání chyby bylo podvratně neodvratné, co jsem
udělal špatně, že nejsem spokojen? Navykl jsem příliš vysokým
standardům? Protančil jsem tu noc již příliš mnoho času? Musím být víc
VIP, abych se více bavil? Spíš jsem jen byl namazaný na příliš velký
krajíc prostoru.
Dopředu avisované tvrďárny se nekonaly, prostě z pod
rukou Pixieho a Sukiho pršel jen jump-up a
clownstep. U toho se vynamáhat usilí nemusí, prostě to bublá a bublá a
váš mozek můžete pustit na podlahu, kde ho může někdo s klidem odkopnout
nebo klidně rozšlápnout, neboť vy už ho k tanci na tohle potřebovat
nebudete (taky bublá). Možná to vyzní lacině, ale d’n’b není
diskotéka. A jaký je ten rozdil? Na diskotéku nechodíte, poněvadž
z toho, co vám tam pouští k tanci, je vám trapně, v lepším případě
do smíchu. Proto máte radši drum and bass, jelikož se vyznačuje
mnohovrstevnatostí, nezávislostí melodie a beatu na basové lince atp, ovšem
pokud vám pouští desky, jaké pouštěl Suki s Pixiem, jasně že ne
pořád, ale stejně tak na diskotéce máte taky šanci, že vám pustí the
Prodigy nebo něco dalšího od-sraček-odlišného, tedy kvalitního, ale stane
se to párkrát za hodinu, dojde vám, že vše má svou mez a vy nebudete
hodiny trpět jen proto, abyste byli tři minuty polichoceni, že teď to není
taková sračka, či že tuhle věc máte dokonce rádi, tudíž zahráli
i docela dost pěkných věcí (však hráli přes tři hodiny), ale majorita
byla dost trapná, prostě nějaký ten Fresh a The Calling
(Tech Itch + Kemal) to nevytrhnou.
V tom je ten problém, neboť v takovou chvíli sice slyšíte beaty lámané, ale jinak už tam moc velký rozdíl nevidíte (ani necítíte, ani neslyšíte), jen tupé kolovratkové ( → první klíčové slovo!) všechny-na-jedno-brdo-dělané ( → druhé klíčové slovo!) houpačky, roztočky, rozskočky a skočky, nezlobte se, ale to jsme zpět na diskotéce. Ano pro človeka, co na d’n’b zajde párkrát za rok možná fajn, protože ten se chce jen “pobavit”, užít si “party”, ale s kvalitou to příliš mnoho společného nemá (mm, to zní příliš tvrdě, mám spíš na mysli to, že d’n’b parties mají být i o hudbě a kvalitách, které tento žánr nabízí, tak proč vybírat jen to mělké, když lze dav roztančit i neplochým ?). S popularitou možná ano. Věrně odchované davy, zde by se spíše hodilo použít substantiva “stáda”, příznivců nejznámějšího českého d’n’b soundsystému Tele2Beats, byly nepochybně významnou složkou návštěvnictva oné noci, nemám právo je urážet, jen se mi vnucuje ona analogie s diváky zničenými televizí Nova; když jim servírujete téměř jen jedno, tak ani pak nevědí, že by mohlo jejich potlačené (v horším případě už neexistující) potřeby saturovat i něco jiného. Tato litanie je následkem mého vlastního zklamání z výkonu dvojice, ježto nastoupila po Frictionovi. Vkládal jsem do nich naději, však marně. DNA (Optical, Matrix, Louis Smith), kterou Pixie pustil, ještě udělala velkou mi radost, ale to bylo krom intra (nějaký track, jenžto začínal ustřední melodií Temné strany síly ze Star Wars) asi tak všechno. Avšak navázání na Frictiona to bylo slušné, takové – řekněme – uctivé. Přejděmež tedy k tomu, co předcházelo oněm událostem.
Friction vlastně naplnil očekávání, víc než se
očekávalo. A hlavně naplnil trošku jiná, než se od něj chtělo. Vyjma
techniky, tam žádná. I když…s vícero lidmi jsem se shodl (a co když
lžu, veden ubohou českou závistí?), že ty tři gramce mohl využít více
než jen na začátku a na konci, kdy s nimi opravdu rozbíjel budovu
i reproduktory. 
Zvláště na konci, kdy vedl šílený příčný řez
salámem Rockstar (TC), do jehož startu teasnul hned Snapshot
(Roni Size), stáhl Snapshot, nechal najet Rockstar,
napral do ní Funk Academy (Dj Fresh) a během pár sekund
i Voodoo People (The Prodigy; Pendulum rmx), z Voodoo People
se ale vyklubal jen tease, takže zbyla jen Rockstar a Funk
Academy, ale to nestačilo, takže to propíchnul odporně tupým kladivem
In The Grind VIP. Tak to byla “last one from mister dj Friction”.
Předcházela mu však mistrovská serie, která začla zhruba Who
U?(Oi) od Dillinjy, do ní teasnul nějaký šmejd, stáhl ho, a
na druhý drop to sdoubledropoval s Vault VIP (Pendulum), ze kterého
jsme nadšením řvali, neb tak nahlas a přísně jsme si ho vždy přáli
slyšet, avšak Vault VIP mu nestačil takže do něj nasral
hitovku Jump (TC), kterýžto už bylo nutno zrewindovat. Pustil
Jump, sdoubledropoval ji s Blood Sugar (Pendulum), aby toto
kombo posléze nechal prodchnout struhadlem Download (Clipz). Tak zde
máme klasickou ukázku, jak to Friction dělá s hitovkama. Ještě raděj
přidám příklad: jednu bublaninu před Oi nahodil Friction šílenou
sérku, která začla circa 40 minut před koncem jeho setu. Pustil remix
Number 1(Clipz + Die), který se myslím zove Number 2, kterýžto
se od originálu příliš neliší (nebo to byl originál?) a proto ho
vyšperkoval (autor naznačuje, že vidí do mysli umělcovy) Alien Girl (Ed
Rush, Optical, Fierce), posléze vše bohužel přešlo v odpornou
bublaninu, i když mírně řezavější pokud mne paměť neklame. Do ní (do
bublaniny, ne do paměti) však naštěstí narval mocně aplaudovanou
Planet Dust (Dj Fresh) a posléze okořenil celek teasem Twist
‘Em Out (Dillinja; ale která z 6 verzí tohoto tracku to byla nevím),
to už ale pochopil, že situace je neúnosná a zrewindoval to, aby tam hned
z fleku narval Ra!(Ebony Dubsters), pořádná toť pecka.
Tak teď už musíte chápat, jak to funguje. Pokud pominu Frictionovo občasné pomávávání rukou a ukazováním ukazováčkem do stropu, což byla gesta velmi sympatická a na dav makala, tak to celé spočívalo ve vzetí hitovky a zprasení jí nějakou hnusnou bublaninou (asi je na čase pojem vysvětlit = odporná kolovrátková věc nejčastěji obsahující bublavé zvuky, á la Hazard, Technique recordings, Generation Dub, Taxman, Distorted Minds), no nebylo jich málo. Nebo byl postup opačný, vzal bublaninu a přelil jí nálevem teasů nějakých hitovek. V tom vidím hlavní chybu Frictionova úsudku, naservíroval nám to, co UK mainstreamu (= milion idiotských chavs, kteří nadevše zbožňují Shabbu a Skibbu), což je na jednu stranu od něj sice hezké, na stranu druhou to bylo precizně (profesionálně) odehrané, na stranu třetí však bohužel ploché. Dostali jsme show se vším všudy, s neslaným zážitkem, který nepřetrvá příliš dlouho, vyjma pocitu účasti na něčem profesionálně (= technicky 100%) perfektním, něčem výjimečném (on je z Anglie a tolik se o něm mluví..), ale zkrátka bez pocitu, jen taková velká show. Prostě party. Zdráhám se to slovo použít, ale není úniku, ano byl to produkt určený ke konsumaci. Neříkám, že mi nechutnal, však posuďte sami, jak Friction předcházel již popsané poslední ¾ hodině setu.
Okolo čtvrt na tři (začal v jednu) zahrál
neskutečný masakr v podobě zprasení Signal (Dj Fresh) s Mo’
Fire (Rawhill Cru; Andy C & Fresh rmx), uši plesaly nadšením, tělo
vibrovalo, Mo’Fire má pořád takové koule, až se tomu nechce
věřit a Signal nepotřebuje kometář (= klasika). Kterážto dvojice
vytrhla nás z předchozího převalu commixoidně virusáckých pasáží
zlámaností a deepově nabroušených rollerů (hezká věta, že). Jemu
předcházelo cosi od Distorted Minds, což byla o něco řezavější
bublanina. Další hezká pasáž předcházelaž tomuto: z nějaké šedivé
jump-upoidní nudy se vyvalil Shadow Knows (Shimon) a z něj se
vyloupla krásňoučká hitovčička (no není to přeroztomiloučké?)
Shower for an Hour (Teebee & Noisia), která přešla v přehezkou
smyčcovitost Dickade (Baron), které Friction pocuchal vlasy trackem
Nosher (Total Science). Předcházela této veselé serii odporná
pasáž plná Clipzoidní nudy (autor se vám vůbec nesnaží vnutit
svůj názor, to on nikdy), jednoho nového (ba že velký rozdíl/vývoj
v produkci) Taxmana, nějaké ty Generation Dub a
samozřejmě „velký“ TC, kterým zničil konečně vydanou
Burial (Leviticus; Logistics rmx). Proč zničil?
Poněvadž problém s TC-m je ten, že tenhle člověk k produkci očividně přistupuje stylem: „jo, udělám pořádnej hit“, a aby to bylo jasný, tak tam nasampluje „skákej, skákej, odrážej se, odrážej se“..sorry, ale takle se hudba prostě nedělá, takhle se dělá produkt. Ale tak dneska je v módě žrát to, co je nám servírováno, takže většina lidí je spokojená, drum’n’bass je pro ně veselá hopsavá muzika, takže..takže máme zaděláno na pr**er. Postavy scény odcházejí do živých projektů (Pendulum, Virus crew) nebo volí cestu temnoty (Noisia, Exile), případně upadají do sebevykrádačství bez nápadu (Full Cycle (snad vyjma Krusta), Tech Freaks, nejhorším příkladem je však Dillinja), cestu fůze s jinými styly (John B), takže na novou dobu temna, která by scénu zavedla zpět do bezpečí podzemí á la léta 1998–2001 to nevypadá. Lepší sýčkovat a pak být překvapen, než mít růžové brýle a pak být zaskočen.
Chvilku před Burial Rmx tam byla nejhranější deska labelu Soul:R
Outta Space (M.I.S.T.), které předcházelo cosi jako chvilkový
nástin Frictionovy příslušnosti k labelu Renegade Hardware, no můžu
ještě být rád, že nezahrál (nejen) svůj odporný remix odpornosti
Crossfire Danger od Bassline Smithe, aneb hovno i po
přebalení zůstává hovnem. Předchozích patnáct – dvacet minut se
odehrálo v poklidném duchu liquidně po(z)volných věcí, které jsem si
popsal takto: „Všechno dost poklidnilo, na parketu se to uvolnilo..takové
bassovější věci á la Commix, posléze geniální téměř
ambientní-(zvukově-Spooky-podobná)-věc ku které se přidala kytara
a vokálek mňam mňam (ne, nebyl jsem opilý), po němž to ovšem začal
Friction rychle lámat.“ ( → to mluvím o té reminiscenci Renegade
Hardware). A co že to poklidnilo? Ano byl to šílený masakr, který Friction
na uvítanou předvedl, famózní entrée!!!
Odpálil těžkotonážní odpočítávačkou jatek „one, two, three,
four, five, six, seven, eight“, do kteréžto narval Game Over
(TC), ale to mu bylo zatraceně málo, proto nás donutil vyřvat hlasivky
hned v prvních minutě, neboť přihodil The Nine a vznikl
propletenec síly jedu tří kober (Deadly Vipers were in da house). Friction se
příliš neohlížel na to, že mu tam celý parket řve jako střelený,
opravdu ten řev byl silný, jak jsem dlouho neslyšel (ba že velká
výpovědní hodnota), a suverénně to, omluvte ten výraz, domrdal Swamp
Thing (Subfocus) a nezrewindoval, ač chvílemi byl dav hlasitější
reproduktorů, což je v Abatonu sakra výkon, neb tam jest zvuk nejvyšších
kvalit (kam se hrabe Roxy ohánějící se značkou svého vybavení, za jejich
zprznění vystoupení Atomic Hooligan má být nějaká satisfakce, já
čekám, kdy se dočkáme satisfakce (nejen) za Kluta s Amitem a Pendulum (to
name a few). Je to jako prohlášení zbohatlických vejtahů na základce:
koukej mám značkový walkman. Hmm a k čemu ti je, když ho neumíš ovládat
a máš na něm pojistku proti hlasitosti. Jasně Roxy, jen si dál mažte
uštěpačný příspěvky ve svém diskusním fóru, případně dál
odpovídejte stylem, když se ti to nelíbí, choď si jinam.), když nejlepší
zvuk v Praze, tak na Take Control v Abatonu, jen bohužel párkrát (třeba na
konci Frictionova setu) se trošku přehrotily výšky, ale tak to se jen
standartně pohrotily desky. Swamp Thing byla sdoubledropována
s Distress Signal (Pendulum), do ní nateasoval nějakou
bublaninu, do toho nádhernou věc s vokálem (něco jako „..they call me
blue..“), luxus, řekněme, že následovala šílená
Hazardovina, pak to zachránil (!) Nosher (Total Science; Baron
rmx), rewind a pak přihodil něco s vokálem a jsme tam, kde jsme před
chvílí skončili.
Philip TBC hrál to samé, co v dubnu na
Rushovi a Opticlovi. Nevím, on na ty gramofony umí fakt skvěle a vidět a
slyšet ho je zážitek, ale bohužel platí těžkou daň v podobě relativní
ustálenosti svého vinylového arsenálu. Kdo neviděl musí vidět. Tudíž
jsem si vychutnal geniální Filthbath (Evol Intent) a
posmlsnutívolající tease Smells like teen spirit do Martians
(DKay), ale nepřeháněl jsem to, koupil jsem si Zelený čaj Lipton Ice
Tea (nejlepší) a přemítal o tom, že tuto Take Control navštívilo
nejvíce lidí vůbec, což je super. A nakonec i místo na parketě si šlo
vytancovat, co víc chtít. Atmosféra byla super. Friction brousil napříč
sférami dnb (Offkey (bohužel) i Tech Freaks (naštěstí) vynechal) a
předvedl úžasný profesionální výkon, který na mě i přes mojí
přehřátost z davu a tance působil poněkud chladně. Víceméně se všemi,
se kterými jsem mluvil, jsem se shodl, že ano-vynikající, ale přesto
„něco nehrálo“, „něco tomu chybělo“.. Něco tam holt nedosedlo no,
ale není úplně jasné, zda to je chyba Frictionova (spíš desek, co ho
Dillinja nutí hrát). Technicky 90%, výběr desek na začátku a konci byl na
85%, ale ve zbytku chvílemi i 20%.
Závěrem bych rád dodal, že trpím defektem vyjádřování se v extrémech, takže si propočítejte, co vám tím chci říct. Snad jen dodám, že to má výhodu v tom, že je jasněji zřetelné, co chci vypíchnout a pokud se máte sklony rozčilovat, tak se uklidněte, nachytali jste se. Těšíme se na další Take Control. Díky kouzelné víle, Radkovi, a všem tam okolo uprostřed, co řvali. Atmosféra se sama neudělá a zážitek taky ne.