text: RUDEBOY
Tak. Kde začít? Za prvé tu máme otázku neustále propíraného zvuku, což je problém, který Roxy snad už nikdy nikdo neodpáře. Za druhé Vás určitě zajímá, zda i přes konkurenční Let it Roll přišli tancechtiví a poslechuchtiví lidé. A za třetí, prostě a jednoduše, jestli ‚byla párty‘. Když začnu od konce, můžu v jedné větě jedním dechem říci, že párty rozhodně byla a že kdo přišel, z větší části neměl důvod litovat.
Někdy v půl 12 gramce roztáčela, mě
do té doby neznámá, milá slečna Lulu Rulez. Příjemně
překvapila moc pěknou a originální liquid selekcí, a protože jsem hodně
z hraných desek slyšel snad poprvé, téměř celou dobu zbytku jejího setu
udržela mojí pozornost. Někdy od půlnoci se začala střídat s druhou
djane večera. Babe LN opět dokázala, že dokáže být velmi
univerzální a umí zahrát skvěle snad kterýkoliv myslitelný druh dnb.
Tentokrát z bagu vylovila nejednu tekutou záležitost – nečekejte ode mě
kompletní playlist, ale pamatuji tuším Rivieru od Cyantifica. To už se nám
parket velmi příjemně zaplňoval a mé obavy o slabé návštěvnosti se pak
úplně rozplynuly s nástupem Nu:Tona. Vůbec byla tahle Bush plná více či
měně příjemných překvapení – kvalitní djské výkony, luxusní
světla a parádní (později luxusní Hospitalovské) vizualizace jsou snad
v Roxy samozřejmostí, ale dekorace, pokud mě paměť neklame, na d’n‘b
noci vídáme málokdy. Jediným neduhem tak zůstává kvalita zvuku.
Tentokrát vše bylo vesměs v pořádku, nebýt jedné (nutno dodat vcelku
důležité) součásti, kterou je hlasitost. Ono těžko se soustředit na to,
co se line z repráků, pokud slyšíte rozhovor lidí o tři ‚řady‘ za
Vámi. Samozřejmě přeháním, ale i v místech, kde bych očekával
nejlepší či nejhlasitější zvuk nebyl problém se bavit bez zvýšeného
hlasu. Alespoň to zas tak nekreslilo a dalo se to poslouchat, takže jsem si
mohl užít veskrze velmi dobrou selekci mistra Nu:Tona.
Začal velmi ‚zostra‘ a hned po úvodním
tracku způsobil aplaus (vůbec lidi hodně reagovali na věci, u kterých se
jim obvykle na tvářích značí výraz znuděnosti) makotovým bootlegem Human
Nature od Michaela Jacksona, následovaným logisticsovým City Life a
zanedlouho Winter Blues. V podobném duchu se nesla celá první polovina setu,
v té druhé jste pak mohli slyšet o něco víc deep záležitostí. Zahrál
i hodně svých věcí (aktuální Missing Link) nebo i starších pecek (True
Romance), celkově však byl set docela rozházený a nevyrovnaný, mixáž pak
ani omylem stoprocentní a ani omylem bezchybná – míchal především přes
offbeaty nebo rychlými přechody. Lidi to naštěstí bavilo po celou dobu,
přesně věděl, kdy je třeba zahrát nějakou tu hitovku (Seven Years remix),
aby tančící s rukama nad hlavou díky slabému zvuku překřičeli právě
hranou pecku (Jenna G – In Love). Když skončil, parket byl stále plný a
nastupující Ghonzales měl tak velmi dobře připravenou
půdu pro hraní. Lidi by už asi tou dobou brali cokoliv, ale jen tak
‚cokoliv‘ nedostali – Ghonzales trochu přitvrdil, takoví State of Mind
(Afterlife) jsou toho jasným důkazem. Z bagu pak tahal hlavně starší
věci, což na české publikum zabírá více než dobře; ještě v půl
5 byla Roxy stále velmi příjemně zaplněná a řekl bych, že se vesele
juchalo až do konce. První letošní In da Bush tedy do nového roku
vykročila tou správnou nohou a můžeme jen doufat, že příští velká
jména (v únoru Matrix a v březnu Fresh) budou poctěna nejen minimálně
stejnou návštěvou, ale i kvalitní organizací.
