Text: Hacken Alien
Foto: Muzzy pro Poslouchej.net
Celý fotoreport najdete
tady.
Takže jsme přijeli a zaparkovali poblíž Flédy a v domnění, že jsme
přece jen o něco jižněji, vyběhli jsme do strašlivé zimy v tričkách,
inu pro Johna se musí trpět. Fronta. Zahřívání se. Vpuštění dovnitř.
Rozkoukávání. Registrace mírného přeskupení vnitřností prostoru.
Průchod prostorem. Oceňování prostoru. Zásek na zadním baru. Orální
aplikace chlazených roztoků za účelem podráždění nejen pohárků
chuťových. Vynášení prvních soudů a prvních očekávání. Na hlavním
baru již bohužel nebyl reprodukován zvuk z hlavní stage, nýbrž byl
občerstvován breakbeatovou produkcí, na jejíž poslech vůbec nebyl čas.
Ceny na barech jinak velmi přátelské, absence Ice Tea poměrně rozumně
kompenzována přítomností Nescafé Xpress. Vzhledem k faktu, že Fléda
není z dálnice značená (ano, velmi překvapivé), jsme se dostali do Flédy
až v druhé polovině vystoupení trojjediné symbiosy nejvyšších
kvalit.
X.Morph společně s MC Tweety
Twiztou a příčno-flétnistou Buraakem byli rozjetí
jako motorová pila s pozlaceným řetězem. Ačkoli jsem z krátkého
interview s mistrem Twiztou vyzvěděl, že první půlka byla dle jeho úsudku
lepší, tak přesto mám v záležitosti jasno: překvapivým vrcholem večera
se stal jeho začátek. To se nestává. Hrubý popis koncepce by zhruba byl:
X.morph nakládá, Twizta přikládá a Buraak rozfoukává. Prostě každý
z nich šperkoval, co to šlo. Neuvěřitelné a zároveň nohy-kosící.
Namátkou vypíchnu nějaké Renegade Hardware kousky a třebas End Game
(Noisia). Neskutečně šlapající motor duněl a roloval o stosedm za
doprovodu úžasných improvizací, které přesně vystihovaly prostor, který
valící se tracky nechaly neobdělaný. Stále to nezní dost přesvědčivě.
Tak jinak, X.morph = první vektor, Buraak = druhý vektor do druhého rozměru,
Tweety = třetí vektor do třetího rozměru; tedy ani jeden si vzájemně
nepřekážel a zároveň každý budoval nový rozměr výsledného produktu,
jenž naše slechy naštěstí zvládaly pobírat, ovšem jen v přítomnosti,
s každou další sekundou jste si nemohli vybavit tu předchozí, neboť
improvizace všech tří zúčastněných, každého ve svém poli působnosti,
omezeného možnostmi svého „nástroje“, dohromady skládala tak pestrou
směsici, že to mělo tak nedopopsatelný impact, který neumožňoval ukládat
ji do paměti; vhodná analogie se zážitkem, přeneseno do visuální roviny,
je visualisace „Milkdrop“ ve Winampu, zkuste někdy v reálném čase
popisovat, co vidíte – smysly stíhají, ale jen v přítomnosti. Ačkoli
jsme vychutnali jen 54,2 minut jejich vystoupení, neměli jsme nejmenších
pochyb o absolutní výjimečnosti. Twiztova perfektní slovní mašinerie
sestavených šiků rýmů, jenž nikdy nepřekročila území páně X.Morphova
(tj. tak má správný MC konat), který fůzoval desky v ďábelském tempu a
skládal tak novotvary schopné vraždy, za doprovodu brilantního výkonu
monsieur Buraaka, který si ani pořádně neoddechnul, neb neustále pumpoval
do svého nástroje vzduch a vyluzoval úchvatné melodie téměř non-stop.
Nešlo o desky, šlo o symbiosu, komplexní performance naplněnou po okraj
improvizací. Absolutní zážitek. Prosím přivezte tuto formaci do Prahy,
Ostravy a všude jinam, kde přijde dost lidí, naprosto unikátní zkušenost,
která o to víc při dnešním stavu scény vynikne. Neuvěřitelné.
Naprostá poklona a respekt.
S mírným zpozděním nastoupil král pózy
a myspaceu John B a roztočil své první cd, a odstartoval tak
svou show stejně jako svůj poslední studiový mix/podcast trackem Emerge
(Fisherspooner; John B Remix), aby nastolil takříkajíc rovnost beatů a
náznak příklonu jiným směrem, reakce publika úžasná a okamžitá,
ještě bych měl zmínit, že krátce před koncem vystoupení předchozího
tria se John B vrhl k publiku a metal do něj svá CD a letáčky, no a vůbec
ad publikum…
Publikum ve Flédě bylo ten den opravdu něco..ano, říkali jsme si
polehčující okolnosti, že asi lidem chyběla nějaká pořádná kalba, že
je to před Vánocemi a že mají rádi Break4Beats a já nevím co všechno,
ale co je moc, to je moc, a tady to bylo přemoc a moc moc. Takovou efektivitu
vysmažených lidí, co se usurpace prostoru týče, jsem teda sakra dlouho
neviděl. Možná jich nebylo tolik, třeba jich byla jen pětina ze všech
návštěvníků, bohužel ale dělali na parketě (a jinde taky) takový
bordel, že to nebylo únosné. Nemělo smysl počítat kolikrát jsem dostal
sklem do hlavy a kolikrát si o mě kdo típnul cígo, strkance, kopance a
pády na vaší osobu už vůbec ne. Ani náznak omluvy – nic. Zato když se
o vás někdo jen malinko otřel nebo zavadil, tak se hned omlouval. Ach jo,
tady vidíte kolik hodných lidí tam bylo a jak jim to smahy pokazily. Asi ani
nejde o to, že byli vyjetí (díky Bohu to nebylo PCP, ale tak ono smaho
stačí), neboť sám znám lidi, kteří i když takovou substanci užijí,
tak se nechovají jako (bezohlední) kreténi, nýbrž o to, že to prostě
byla hovada. Nu zkrátka člověk se musel víc snažit, aby si akci
užil..popojedem. Jedna generace musí pojít, aby se ta další poučila.
Třeba situace v Jeseníku, ani jiné řešení mít nemůže, a to je jen
špička ledovce.
John B pokrčoval naprosto výtečným, geniálním, samplerem ze snad
nejdiskutovanějšího alba roku, D.N.A. (Optical & Louis Smith feat.
Matrix), která má koule větší než slon. Následovala klasika
Midnight Air 2006 remix (John B), kterou vystřídal nakopávající
ultravtipný, mocně aplaudovaný první singl z posledního alba I’ve
Been Stalking You on MySpace, mno to jsem již nachytal patero polití a
pomalu se ohlížel po přesunu, zvířátka (e-e, lidi to v tu chvíli
rozhodně nebyli) uprostřed byla fakticky moc. Následovala osmdesátkoidní
Sunglasses At Night (Tiga & Zytherious; BTK & John B Remix),
další byla novinka spíš do elektra ale furt elektrostep, plynule navázala
Rendezvous, kterou nakopnul pořádnou šlehou Emily (Castor),
do které nateasoval klasiku Up All Nite (John B, remix), to jsme již
našli místo vepředu v úseku, kde nás neobtěžovala žádná smaha
nezvládáním svého postavení (ve všech smyslech), a právě proto jsme jako
tenkrát poprvé vychutnali jeden z mash-upů, jimiž John B tvoří ze svých
setů neopakovatelné zážitky, neb právě tyto díla vám nikdo jiný nikdy
nezahraje, aktuálně ten nejklasičtější The Nine (Bad Company)/Alien
Girl (Ed Rush, Optical, Fierce)/Morning Light (Concord Dawn)/Silver Screen (Miss
Kittin), dav možná až převesele tančil a tak navázal pan diskžokej
juchavě pěvnou destičkou Everyone Is Someone In LA (Felix Da
Housecat), kteroužto umě proložil něčím od Peaches. Další
na řadě byl Romantic (John B), který je tak moc cheesy, až to ani
není vtipné. Next: \„nová super mírně impresivněpodmanivá
věcička\“ haha, tak to fakt z paměti nevylovím, nicméně viděl
dobrou reakci na víc \„elektroznějící\“ věci, takže v tento moment
pustil asi dvě čistě elektro věci, což je docela fajn, jelikož to
nevyústilo v umrtvení, jako před rokem, nýbrž v osvěžení.
Avšak morálka tanečníků se začínala hroutit, výstuhou se stal
Blood Sugar (Pendulum; John B re-edit), ale změny v tracku byly
minimální, spíš použil jen nějaké special efekty a opakování na
mixu/cdplayerech…Následovala vtipnotextní hitovka Fukkin On the
Dancefloor (Dirty Sanchez, John B remix), která obsahuje kytarový riff,
což jak jsem si přečetl na nějakém fóru, je teď v drum’n’bassu
móda. Následně dosahuje má radost vrcholu neb na sprostotu je navázáno
kvalitou: Flight To Nashville (Ed Rush & Optical feat. Matrix),
hafo palba tohle slyšet na pořádném reprosystému, „hafo palba“ byla
vystřídána stylově příčným dílkem arcirobota Exila. Dílko
„Mugs, Daddo, Moth & A“, které vyšlo pouze na vinylové verzi jeho
posledního alba bylo dříve označováno jako Multistepdemelmultiadaptor, je
vpravdě rytmicky téměř neuchopitelné, přesto však mayhem-on-dancefloor
působící. Pak John vytáhl ze svého podcastu novou předělávečku další
ne-tak-známé věci od klasiků Depeche Mode a to sice Something
to do (John B re-edit), kterou publikum překvapivě skouslo s klidem,
navzdory tomu, že track je původně z roku 1984 a skutečně tak zní, ten
remix je totiž skoro neremix. Následoval divný elektro-80’s-step, a do něj
fajnšmekrovina Piper 3 Clone (Mr L), která ovšem skvěle hypnovala,
do ní naložil masakr Knock You Down (Spor), který rozpoutal peklo a
letmý součet našich zranění a poškození zaviněných smahami nám
napověděl, že snad již blíže jsme konci.
Take Me Home (John B feat. Stareyes), si zpívala snad polovina
publika, opět elektro-80’s-step, bohužel si John neodpustil Rockstar
(TC), i s rewindem, ale tak dav to má rád no, vůbec to byl snad
jediný rewind od Johna, to jsme zatím netušili kolik jich ještě ten večer
uslyšíme, hehe..dále New Shit (Marilyn Manson; John B Remix), podle
mě tedy ten track furt nemaká, ale ozvláštnění to je. Vrcholem vystoupení
se tedy nejen pro mě stala úchvatná kouzelná Timelapse (Iowast, John B
remix)..to už však dorážel na Johna B otravný
Wickaman, jasně jsem viděl, že John mu vysvětluje, že
ještě dva tracky a jde od toho, tak jsme si říkali super, nahodil
Falling (DBA vs. John B, John B 2005 remix), a těšili jsme se na
Vault VIP a najednou vidíme Wickamana, jak oxiduje okolo opět, ale
tentokrát bohužel oxidace přešla v hoření. Wickaman udělal něco
naprosto neslýchaného a popřel tak přítomnost špetky soudnosti či
slušnosti v sobě. Ne že by Johnovi desku aspoň zrewindoval nebo já nevím
co, ale prostě to na férovku celé utnul, aniž tomu John stačil zabránit,
z vteřiny na vteřinu. Odporná nebetyčná drzost. Vinou neomalence jsme tak
nepochybně přišli o Vault VIP (John B re-edit) a měl jen
štěstí, že mu John rovnou nevpálil řádnou pěst mezi oči, ale přešel
to s klidem a zvolil reakci mnohem rafinovanější věda, že publikum si samo
zhodnotí počin hodný idiota. Než si Wickaman stačil vyměnit gramofony
pustil John podivný elektrotrack, jehož leitmotivem byla slova \„Fuck
You\“. Trefné a přece s grácií, to se musí ocenit. Tak tedy
skončil John. Kus této show možno vidět v oficiálním
Johnově videu, je tam schován i můj spolubojovník a já, hehe.
Wickaman tedy začal, a po
takovémto entrée na scénu jsme tedy očekávali pořádný výkon, kterým by
vše ospravedlnil. Spustil Dubplate Killaz (DJ Hype & J Majik feat. DJ
Daddy; Double Drop Mix), která je fajn, ale po pravdě, člověk čeká
spíš něco aktuálnějšího. Hrál z desek, věřím, že celou dobu.
Zpětně už je to jednodušší, od začátku s Wickamanem něco nehrálo, ale
až tak po půl hodině jeho performance jsme si byli jisti. Mezitím stačil
odehrát, no spíše pustit, hitovku Blue (Sigma), dost clownstepu
podle formule klasiky Body Rock od Andyho a Shimona,
nějakého Clipze, a cca po ¾ hodině to přišlo, Wickaman pozbyl
i posledních zbytků schopnosti srovnat dvě desky. Hodně se kýval a mírně
blednul, taky dost kouřil. Už docvaklo? My jsme tak postáváli, zkoušeli
pařit, ale moc to nešlo a nebyla to úplně naše chyba, třeba přišla
Look to the Future (TC Remix), dobrá pecka, ale tak, že ano, dva roky
stará. Vrchol vystoupení Wickamana přišel s Capoierou (J Majik &
Wickaman; Clipz Remix), tedy jedním z největších hitů roku 2003, to
je v pořádku samosebou, i ten rewind by byl v pořádku, ale pokud jsou ty
rewindy tři a absolutně nezasloužené, zaviněné pouze a jen Wickamanovou
neschopností sladit dvě desky dohromady, pochopte, jemu se nekopaly jen beaty,
ale naprosto nezvládal sladit ani šestnáctky (= +/- cykly ze kterých bývá
deska stavěná), každému už byla absolutní fiasko jasné.
Například asi deset minut žmoulal ten pod obraz zpitý jedinec brčko od
pití v ústech. Nezapoměnte, že samozřejmě u každého z těch rewindů
si pořádně zatleskal a tvářil se jakoby mu davy aplaudovaly. Ostudné až
hanba. Přesto v tom však bylo něco zvráceně zajímavého, pokud pominu
skupinku přesmahů, kteří pařili na jakýkoli zvuk, tak vlastně byli jsme
zvědavi, jak posere další desku, sázeli jsme se, jestli ji zrewinduje atp,
jasně jsme totiž shodli se, že něco takového jsme nikdy nezažili a asi ani
už nikdy nezažijeme. Fascinace odporností. Úžas nad takovou demencí.
Tančit na to nešlo, vzhledem k absolutní absenci schopnosti sladit dvě
desky, to vždy rozhodilo, nemluvě o nevyzpytatelných rewindech. Doplním
ještě pár dopostřehů z toho, co se mu povedlo vyndat z bagu: (vše J
Majik & Wickaman) Swallow Ya Soul, U Disgust Me (doufali
jsme aspoň ve VIP verzi = zbytečně, každopádně zahrání tohodle tracku
byl od Wickamana hodně dobrý (neúmyslný) vtip), Feel The Music (feat.
Kathy Brown) a na závěr nějakou raggashitózní sračku místo
pořádného hitu. Určitě zaznělo víc věcí z jejich vydaného i zatím
nevydaného katalogu. A nejnovější věc (no dobře – možná), co zahrál
byla Jump (TC), s rewindem samozřejmě. Mimochodem měl hrát podle
line-upu hodinu a půl, nakonec hrál skoro dvě hodiny; hlavně že tak
spěchal na Johna.
Nastoupila Katcha a spustila nějaké tupé raggabéčko, ale
tak cokoli lepší než Wickaman. jelikož nás Katcha prvními třemi deskami
nepřesvědčila, šli jsme si sednout a když jsme se pak vrátili, tak hrála
prima, což nás všechny moc prima překvapilo (na kvalitě slovní i slohové
této věty budiž dokumentován úbytek našich psychických sil). Pamatuju si
např. The Living Daylights II (Dj Fresh), kterážto je vyloženou
hitovkou, za kterou jí děkuji. Rámcově se ale Katcha přece jen pohybovala
po jump-upovějších vlnách (Nosher remix). Prý jí to ten večer
slušelo a její emoce-najevo-nedávající výraz tentokrát byl na místě,
neboť po Wickamanovi nic jiného dělat, než snažit se zachovat dekorum,
nešlo. Cca v pět jsme vypadli ven za veselého pohledu na jev lidí, kteří
se rozhodli spát ve Flédě na sedačkách, na férovku, a dost z nich
vypadalo, že se sem přišli jenom vyspat, hehe.
Zúčtujmež tedy (nepíše se to se „S“ ?). Vrcholem večera se stalo
vystoupení trojice X.Morph, Tweety, Buraak, jenžto okamžitě bookujte a
exportujte do ciziny, neboť to bylo prostě úchvatné. John B odehrál 99%
toho co se čekalo a udělal většině radost, tedy dostál očekávání.
Vykalený Wickalan má to štěstí, že nebyl produkcí vyveden na mráz a
jestli vůbec dostal pár korun měl by být rád, tak vylité prase bez špetky
soudnosti jsem za gramofony ještě neviděl. Katcha se snažila zachránit, co
šlo se střídavým úspěchem. Menšina přesmahů, kazila zážitek
většině slušných a Fléda opět prokázala zvukové, prostorové i cenové
kvality, za což jí opět vzdáváme hold.