TEXT: HACKEN ALIEN
FOTO: SAIHA
Fresh, Mr.Fresh, pro pamětníky legendární Get Punked II absolutní pojem.
Prvoligový tvůrce atmosféry a kultovních tracků. Zakladatel Breakbeat Kaos.
Rok a třičtvrtě později. Roxy stále v rekonvalescenci ze zásahu
limiterů. Mysl nemohla nebýt rozpolcena. Bude se opakovat zvukové fiasko jako
na Matrixovi nebo to dopadne ještě lépe než na Dieselboyovi, jenžto byl
zatím vrcholem, co se snahy o dosažení zvukového optimálna v boji se
sonickou hostilitou prostoru týče. Strach se bije a vzájemně obviňuje
s nadějí, jak děti na zadní sedačce auta z kopce po nárazu do zdi.
K tomu přidmýchejte obavy ze selekce desek á la anglické velko-akce a máte
solidní koktejl, na který byste mohli mít hodně nepříjemnou vzpomínku,
pokud by nesednul. Jo – reportéřina, to je řehole. Občas i omývání
mrtvol.
Namalovali jsme si na tváře úsměv a vyzbrojeni mentolem sešli jsme po
schodech k baru na balkoně. Oslepeni zmatením předběžně tušíme. Green
Ice Tea, parket, přimávnutí ImCyber, škrtnutí zapalovače, pohled
k reproduktorům, těžký propad koutků vzhůru. Nešálí nás zvukovod,
nejíme slova, odměřujeme možnosti. Plácáme se po zádech, jako správní
Češi, přivlastňujíce si vítěztví jiného. Zvuk byl čistý a správně
prostorově roznapřažený. Konečně (!) po x měsících padli jsme mu
nadšeně v náruč a nerušeně se oddali heavy-pettingu s touto formou
částic vlnění.
Vlny nám k tomu, po vzoru beránčí babičky, vplétala do kůže miss
ImCyber minimálně stejně tak zhurta jako na poslední Take
Control s Teebeem, kterážto rovněž nezapomenutelným „raw-power
zážitkem“ byla. Již od 11té večerní houfovali se jí pod očima
tanečníci a pod rukama černé kotouče. Neopomněla The Plague (Keaton
& Hive) ani State of Mind na Subtitles. Pod stropem
trojice obrazovek plochých příjemně šlechtila pocit přítomnosti dekorace.
Kolem půlnoci klub se již slušně pozaplnil a mistress tak mohla popustit
uzdu jezdcům apokalypsy ze svého bagu. Masivní série California (Silent
Witness), Back To the jungle (State of Mind), Block Control (Noisia),
Planet Dust (Bad Company), Between the lines (Vicious Circle), Knock You Down
(Spor), More Like You (Unknown Error remix), Sidewinder (Special Forces aka
Photek) nás proklepla jak řízek v hmoždíři. Tomu se říká rozjezd
se sytičem. Do puntíku splněná funkce pre-main-star dje. Pořádně nakopat,
netřeba doubledropů, řádně rozmasírovat, netřeba unavit, nýbrž
rozehřát a našťavit. Nadšení stoupá společně s růstem zvuku o pár
decibelů. On přichází.
Nachystá si nářadí, pokontroluje 2× cd-gramce, 2× vinyl-gramce a může se
startovat. Naše ruce již hoří nadšením ve vzduchu, naše hlasivky
rovněž. Poslední pomazání na rozloučenou a pokládáme se
s Enfanterriblem do hořící rakve v katapultu, jehož odpálení
předpisuje Fresh. Záře v očích, Get Punked II na mysli,
bezuzdné nadšení v záloze, očekávající pohledy neklidu, ukazováčky a
malíčky ve vzduchu, mačeta na klauny v kapse. Pak zmáčknul enter, tedy
play. Scream (Fresh). Název tracku i reakce publika. Zbrusu nový
Fresh přesně v linii svého vývoje. Intra netřeba, tease Game Over
(Tc). A hned z třetího přístroje (celou dobu svého hraní využíval
Fresh všech čtyř přístrojů) tease X-Project remix (Fresh).
Rewind. Výkřiky extatického nadšení. Vše se hýbe, right to the left,
front to the back. Roxy nepřehuštěná lidmi, nýbrž katapultována výbuchem
atmosféry a to vše pod dirigencí monsieur Freshe. Další nový Fresh a do
něj tease The NINE (Bad Company), krátký – leč ukrutný; takže
Mordor a následuje Mo’Fire )EIB(, takže cigareta bez vzduchu,
Nervous (Fresh), není prostor sledovat čas, vzduch, videoprojekci,
zvuk, lidi v dáli, nic. Konečně dopředu neodhadnutelná chvilka
přítomnosti. Těžko tomu věřit, raděj tedy nevěřím (což výkřiky
mých úst potvrzovaly celou dobu) a nechám se ovládat. Sám jsem rozhodně
nebyl. Fresh už rozpoznal, že tohle publikum, mu udělá radost, žádná
zmlsaná Anglie. Bezprostřední děkovné reakce kvitující poctivou selekci.
Adorable dictatorship.
Mixy čisté, úsměvy jisté, boty špinavé, podlažba politá, nohy akční,
ruce občasto sekavé, hlava v oblacích. Tomb Raider (Fresh) a do
něj tease Pink Panther (Fresh). Dj skákavě radostný, publikum
uřvané. All that Jazz (Fresh & MC Darrison; vocal version)
spustil reakci přímo instantně řetězovou (pilu) vyústivší v okamžitý
povyk celého klubu → zbrknutý rewind, ze kterého byl znát nadšený šok
(ako pěje Ewa Farná:„ŠOK!“). Změť těl v anomickém pohybu. Luxus
v podobě dnes už moc nevídaného hraní z desek i cdček zárověň.
Godzilloidní Dreadlock VIP (Future Prophecies) a do něj Jump
(TC)..výtečně pasující drtihlav!! Jeden z jasných vrcholů
večera..něco jako K2 v záplavě osmitisícovek. Davový efekt byl v onu
chvíli silně hmatatelný. Čerstvou Freshoidnost jménem Space Face
následoval velmi „och, jak krásné“ moment: Human Nature (Jacko;
Makoto remix), pak úchmatně točivá přesluněnost (tzn.: úchvatně
hmatná, tj. pocit doteku vytvářející, píseň, která vás roztočí na
parketě po kouscích a máte u ní sklon zavírat oči, neboť hřeje svou
positivností, skoro jako pohled do slunce v zimě) Mistakes VIP (Brookes
Brothers)..
..nádech a zpět, teď do roku 2003 k prvnímu releasu labelu Breakbeat Kaos
a z něj vybral Fresh tehdy hojně hranou věc Foreigner. Následoval
na Ram Recordings chystaný Witch Doctor (Fresh) a do něj namixovaný
Pacman (Ed Rush & Optical). Možná remix možná nový možná
vůbec. Ale každopádně masterpiece jménem Pacman. Monstrózní.
Občasto fungovala i taková ta krabice, jak z ní jde pára/dým, leč
málokdo měl při té smršti čas to pozorovat, stejně tak videoprojekce byla
smysluplná jen na LCD obrazovkách, na plátně nebyla dešifrovatelná –
ale jak říkám, nebyl prostor na ni hledět. GameOver VIP (TC),
Clipz&Die, Everyday (Shy FX; Tc remix), X-Project (Fresh),
postarší a asi i nejlepší Digitalovu věc Deadline,
Download (Clipz), to byla pěkně rychle mixovaná pasáž,
při které se dalo oddechnout a připravit na následující: šup switch a
jsme v geniálním VIP mash-upu Tarantula/Blood Sugar/Signal, kterou
rewindoval asi patnáct sekund, aby ji při druhém rozběhu přestřelil
Nosher (Baron remix), který nás absolutně rozvášněné a
pohrocené odstřelil hodně daleko. Což byl přesně ten moment, kdy víte,
že normálně by vás ten track nebral, avšak takto zamixovaný se stavem
vaší vnitřní natěšenosti vás rozparádí doběla. A než stačíte
narvat dech zpět do plic, tak vás přetáhne palicí Axle Grinder
(Pendulum), která vyjde společně s novou versí Blood Sugar
(Pendulum) na Breakbeat Kaosu letos. Huge.
Následovala sekvence desek, kterou asi nikdo nečekal. Do přelomenosti
Whore, Whore nateasoval Torpedo (Fresh), aby navázal dvěma
dalšími velmi temně lámanými kusy (Future Prophecies, Tech Itch).
Prostě najednou jsme na sedm minut byli na Therapy Sessions. Je logické, že
reakce publika až tak bouřlivá nebyla, neb tančit na tento „sound“ není
ani jednoduché, ani nenáročné. Takže seňor Fresh si udělal radost a
odkouzlené publikum re-hypnotisoval Dumplin Riddim (Chase &
Status), kterou rozmetal na křupky skrze jeden ze svých největších
klenotů: Signal. Track, který dal vzpomenout na dvě z nejlepších
akcí, jenž kdy Roxy hostila. Legendární vystoupení Ed Rushe a Dje Hypa
z října respektive listopadu roku 2003, jež byla obě právě
Signalem korunována. Na úplný závěr popustil všanc publiku
klasiku Dubplate (Wots my code; Total Science remix) ukončenou
klasickým nekonečným zpo-ma-lo-va-ným do-jez-dem.
V nastalém tichu se nahustilo očekávání poslední megapecky (bude to
Screamer 2007-?) s výbuchem bouřlivých ovací, které dav nečekajíce
na vyzvání počal skládat Freshovi k trůnu. Poslední deskou se stala
masivní dnb/breakbeatová věc, hitovka, pecka, bomba. Pravděpodobně opět
breakbeatová kolaborace Pendulum. Big Tune. Povinný rewind, který
předcházely i následovaly desítky úsměvů, výkřiků a do vzduchu
vztažených párů rukou. Stejně jako je západ slunce kýčovitý jen ve
vzpomínce či vyobrazení/popisu, stějně tak je i takovýto okamžik
pravdivý a nekýčovitý jen ve chvíli prožitku a ta byla totální.
A bohužel i definitivní, neboť byl konec. Což jasně naznačila postava
Elvise. My jsme jen nadšeně doskákali na poslední hitovku
„Afrikaaa..“ (to, že jsem tam tato slova slyšel, nic neznamená,
klidně tam mohla být úplně jiná) a znajíce konstantnost Elvisovy selekce,
mohli jsme s prvními tóny desky od Calyxe opustit parket a zámiřit
do konejšivé náruče Green Ice Tea.
Upadnuv do gauče podél parketu byl jsem bohužel nucen přes hodinu poslouchat
Elvisovo hraní. Stejně jako je otrava poslouchat hitovky v shitově
mixovaném podání, je i otrava poslouchat neurofunk, pokud je selekce desek
podřízena formě, místo aby byla vybírána dle
interesantnosti/inovativnosti obsahu v rámci dané formy, včetně rozvahy
o možném stereotypním vyznění setu. Samozřejmě, že lidé tančili.
Samozřejmě, že se i bavili; jestli se bavil i Elvis, podle mě nejde
z parketu poznat. Teď záměrně přeháním: jako by Elvis přijel s tím,
že prostě zahraje pořádný neuro-dvoika.troika-ova štýlo a nic mu v tom
nezabrání. Problém je, že s tímhle jezdí Elvis všude a už dost dlouho.
Jméno Elvis žije z minulosti, a proti tomu nemám nejmenších výhrad, to je
fakt. Furt lepší než jiná „jména“ na české scéně, která žijí jen
z toho, že se jejich „jméno“ zjevuje na plakátech již x let, aniž by
kdy něco znamenalo.
Hlavní výstup tkví v tom, že když se chce, tak to jde. Těžko někdy
zjistíme, proč jsme museli v Roxy tak dlouho trpět, když to očividně jde.
Stačí naladit správně zvuk (plus přivést nějaké jméno) a nikdo nemá
nárok si stěžovat. Tohle byla akce, kde jste mohli řvát a cítit, že
nejste sám, kdo řve, že řvou všichni, stejně jako všichni měli
v očích úsměv. Akce, která je zážitkem. Zážitkem, který potěšil
o to víc, že se stal tam, kde už to nikdo nečekal. Teď se konečně
můžeme těšit na noc 15 Years of Ram Records, která proběhne v Roxy
v květnu.