MC GQ
Ahoj. Je to poprvé, co jsi v České republice? 
Jo. Zatím jsem si to tu moc nestihl obhlédnout, ale můžu říct, že je to zatraceně pěkný město. Doufám, že se sem budu moct vrátit alespoň na víkend. Fakt nádhera.
A co říkáš na party?
Šílené! Absolutně úžasné publikum, ze kterého jsi mohla cítit ty pozitivní vibrace. Jsem fakt nadšený.
Jak se ti líbí klub Roxy?
Klub je fakt pěknej. Má atmosféru, světla byla perfektní, vizualizace taky super. A hlavně ti lidé, kteří přišli.
Co znamená přezdívka GQ?
Good Quality – dobrá kvalita.
Tak to sedí. Jak bys popsal své začátky co by MC?
Začal jsem na škole. Rapoval jsem do hip hopu. Pak jsem ale objevil acid house, který mě hodně oslovil. A poté to šlo přirozeným vývojem přes hardcore, jungle, až k drumandbassu. Pohybuji se na scéně asi od té doby, co mi bylo osmnáct.
To už bude taky nějaký pátek a hlasu to musí dát zabrat. Jak se o něj staráš?
Jenom piji hodně brandy. /smích/
A kouříš?
Ne, nikdy jsem nekouřil. Nesnáším to.
Dobře děláš. Co posloucháš mimo drumandbass?
Mám hodně rád reggae, soul, breaky. Třeba už doma moc neposlouchám drumandbass. Je to dost únavný, když se do toho snažíš pořád zpívat a mluvit a pak bys to měla ještě poslouchat doma. potřebuji trochu relaxovat.
Absolutně chápu. Máš nějakou nezapomenutelnou
party?
To bylo v Srbsku. Hráli jsme s Andym na akci, kde byl třeba i Billy Idol. V kotli bylo pět tisíc lidí. Prostě báječný.
Jasně. Co oblíbení dj's?
Tak hrajeme stále s Andym. A asi můžu říct, že je můj nejoblíbenější. Líbí se mi, jak sám o sobě dokáže vyburcovat dav k absolutní šílenosti.
A co mc's?
Respektuji všechny mc v Londýně a vůbec na celém světě, když se to snaží dělat s láskou a nasazením.
Můžeš nám nějak stručně představit svůj label Emcee Recordings?
Jasný. Emcee Recordings jede už asi pět let, je to malý nezávislý label, který se soustředí na trochu jinou hudbu. Více barevnou, jemnější, hudebnější. Celý label teď vede Jubei. Teď mu taky vyjde nová věc, dále třeba nový tracky od Lightforce, Breakage a tak dále. Máme tam toho spoustu.
To je dobré vědět. A co nějaké plány do budoucna?
Těch je hodně. Hlavně více produkovat. Především drumandbass a breakbeat. Teď fakt tvrdě pracuji jedenáct hodin denně. Tak snad přibližně za rok zase něco vypustím. uvidíme.
Fajn. Tak na závěr máš nějaký vzkaz pro naše čtenáře?
No jasně. Držte se. Šiřte lásku. Ale hlavně díky za podporu všem, kteří mě poslouchají a kteří mi dají najevo, že se jim to líbí. Tím mi tu lásku, kterou se snažím předávat, vracejí.
RED ONE
Je to poprvé, co jsi v České republice?
Ano, jsem tu poprvé. A bohužel jsme přijeli tak v deset večer a odjíždíme zase v deset ráno. Chtěl bych zůstat déle.
Jaký máš pocit z párty?
Výborný. Bylo zde úžasné publikum, které bralo vše, co jsem zahrál. Jump-up, liquid. Takže jsem fakt spokojený a užil jsem si to.
Co říkáš na klub?
Super! Dj tu má skvělý kontakt s publikem. Líbí se mi to tu.
Jak jsi přišel k přezdívce Red One?
To už je z doby, když jsem byl malý. Na škole mi všichni říkali ‚red‘. Pak jsem začal dělat vlastní produkci a tak nějak to z toho vyplynulo. To už je tak sedmnáct let zpět.
Pamatuješ si, kdy ses poprvé střetl s elektronickou hudbou?
To byla pozdní osmdesátá léta. V té době bylo všechno hodně o elektronice, tak se tomu nešlo vyhnout.
Jasně a co si poslechneš mimo drumandbass?
Mám rád všechno od hip hopu přes rock k jazzu. Hodně k tomu utíkám, člověk si musí občas od toho zlomeného beatu odpočinout. Nejsi sám.
Dokázal bys vzpomenout na své djské začátky?
Hraji strašně dlouho. Ani si teď nějak nedokážu uvědomit jak. Přibližně čtrnáct patnáct let. Začínal jsem v malém soundsystemu, pak, jak to tak bývá, jsem potkal lidi z místního pirátského radia. Nabíral jsem kontakty a postupně se ze mě stalo to co jsem teď. /směje se/
A jak ses dostal k tvorbě?
Vždycky jsem věděl, že je to to, co chci dělat. Hudbu celkově. Ať už je to hraní jako dj, vlastní tvorba nebo vydávání. Tak někdy kolem roku 1990 jsem to začal zkoušet a nějak mi to vycházelo, tak jsem u toho zůstal.
Na co tedy ze své vlastní tvorby jsi nejvíce
pyšný?
Tak to bude určitě Strangled Duck. Už bude skoro deset let starý. Tak z něj jsem měl opravdu radost.
Můžeme říct, že jsi pomohl Andymu v jeho začátcích. Musíš být pyšný. Jak jste se vlastně potkali?
Samozřejmě jsem velice hrdý. Není to ale nic na chlubení. On ti Andy povypráví.
Co teď plánuješ?
Tak chtěl bych trochu zapracovat na vlastním labelu, rozvíjet se v tomhle směru. A taky samozřejmě více pracovat ve studiu, udělat nějaké nové věci.
Tak dobře. Nějaký vzkaz na konec?
Jasně, ooobrovský. /smích/ Byla to fakt skvělá party, jsem rád, že jsem tu mohl hrát a že jste všichni přišli. Moc si toho vážím.
ANDY C
Ahoj Andy! Jsem ráda, že ses vrátil do Čech. Včera jsi
zahrál v londýnském The Endu čtyřhodinový set. Nejsi dnes trochu
unavený?
Jo, jsem unavený, ale čerpám energii z publika. To je věc, když děláš dje nebo když prostě pracuješ v klubu, nikdy nemůžeš být unavený. Byl jsem v pondělí v Německu, včera ten The End, zítra zase někde jinde. Člověk se pak cítí trochu slabý, ale jakmile vidí publikum, veškerá únava opadne. Pohled do kotle je strašně posilující.
A co říkáš na pražské publikum?
Nádhera! Pamatuji si, jak jsem hrál v Roxy minule a chtěl jsem se vrátit, protože jsem věděl, že tady bude zase skvělá party. Miluji tenhle klub. Prostor je fantastický pro spojení dje s lidmi. Sám jsem se bavil a vypadalo to, že lidé též. Takže mám z hraní jen ty nejlepší pocity.
Četla jsem, že se snažíš tlačit na britské promotéry, aby se mohly hrát delší sety. Proč?
Protože si myslím, že delším setem se můžeš lépe vyjádřit. Jak už jsi zmínila můj včerejší čtyřhodinový set, to byla ta pravá doba, abych do toho mohl dát všechno. Když si vezmeš, že drumandbass je styl starý něco přes těch patnáct let a představíš si, co se za tu dobu v tomhle stylu událo. Chtěl bych to všechno do setu dát. Nejen novinky, ale celý příběh a cestu drumandbassu. A hlavně lidé to chtějí slyšet, to je to nejdůležitější. Dneska jsem si zahrál jen dvě hodiny a v hlavě mám, co bych ještě dalšího rád zahrál. Takže proto ten nátlak na promotéry.
Chápu. Už jsi řekl, že si pamatuješ své poslední hraní před dvěma lety na tomhle místě. Vzpomeneš si i na hraní na festivalu Go Planet Roxy?
/Sweg připomíná hraní s Photekem/ No jasně, na hraní s Photekem si pamatuji. Celá ta crew byla parádní. High Contrast tam s námi vlastně taky hrál. Dobrá organizace, dobrý lidi. Jo, na to se nezapomíná.
Jak zvládáš cestování ve své vytíženosti? Říkáš si někdy, že bys raději zůstal doma?
To ne. I při cestování si můžeš odpočinout, pokud nejsi zrovna pilot nebo řidič. Když někam cestuješ, tak dopředu většinou víš, jak dlouho bude trvat, tak se na ni můžeš nějak připravit a zpříjemnit si jí. Ale hlavně si musíš uvědomit, že v cíli na tebe čekají lidé, kterým můžeš udělat radost svým hraním a oni naopak udělají radost tobě, když vidíš, jak se jim to líbí. O tom to mám já.
To je moc pěkný. Ale občas fakt odpočinout musíš a to pak jedeš kam?
Mám spoustu oblíbených míst. Třeba Thajsko, tam jedu, myslím, v úterý. Tak na to se těším. Kdekoliv je moře, tam zrelaxuji. Bohužel si nemůžu dovolit zůstat někde příliš dlouho, protože mám moc hraní, ale i tak si dokážu dobře odpočinout.
Jsi hudebně vzdělán? Umíš hrát na nějaký nástroj?
To ne, ale když jsem byl malý, táta mi pořídil bicí soupravu, takže někdy od mých pěti let jsem mlátil do bubnů. Jinak nic moc kromě kláves samozřejmě.
Když jsem zmínila vzdělávání, co jsi doopravdy studoval?
No já jsem chodil do školy spíš jen tak pro legraci. Když se podívám zpět, nebavilo mě to, neshledával jsem na tom nic zábavného. Nějaký dějepis a jiné vědy mě nezajímaly. Chodil jsem se do školy bavit, pokecat s kamarády, prostě spíš společenská záležitost. V Británii končíš školu v šestnácti a to už jsem žil hudbou a věnoval tomu všechno. To bylo to nejlepší vzdělávání. A vlastně když skončíš školu, musíš přeci něco začít dělat. A to už bylo o zakládání labelu.
Jak ses k té hudbě vlastně poprvé dostal. Myslím teď elektroniku.
Když mi bylo třináct. Sestra mě vzala na opravdovou rave party. To byl nezapomenutelný okamžik. Všechno bylo obrovské a hlavně nelegální. Mocná atmosféra. Jsem jí za to vděčný. Myslím, že to byl jeden z nejzásadnějších momentů mého života.
Díky jí za to. Ale určitě tě ovlivňuje i neelektronická hudba.
Jasně. Mám moc rád koncerty klasické hudby. A pak taky funkové záležitosti. Ale elektronika byla vždycky preferovaná. Už od těch třinácti a pak v krátkém čase, když se zakládal label, už nebyl vůbec čas přemýšlet o něčem jiném. Takže až teď v poslední době se konečně začínám soustředit i na něco mimo elektroniku.
Rozumím. Dokázal bys popsat své začátky jakožto dj?
Dostal jsem se k tomu díky jedné party na východě Londýna. Stál jsem tam v kotli a najednou dj hodil nějakou desku, která mě absolutně rozsekala. A nejenom mě, ale i všechny okolo. Tak jak jsem tam tak stál, tak mi najednou došlo, že tohle je to, co chci dělat. Sehnal jsem si gramofony a bylo to.
A pamatuješ si své první hraní?
Jasně. Na tom má zásluhu Red One, který už vlastně pořádal party, ale nebyl zdejší, kdežto já ano. Tak jsem mu ukázal místní scénu. Dostal mě k tomu, abych si pořídil gramofony a tak se taky stalo. Využil jsem je opravdu na maximum, trénoval veškerý svůj volný čas, chodil spát v šest ráno a v půl osmé už vstával do školy. Scott (Red One) mi pak zařídil první hraní v klubu The Prison, když mi bylo patnáct. Ale takové první opravdové hraní přišlo, když Scott rozeslal pár promotérům mé mixtapy. Tak se mu ozvali lidé, abych si zahrál v klubu Dada. To jsem hrál poprvé s opravdovým MC, poprvé jsem se opravdu nervoval. A to byl začátek všeho. Veselý bylo, když nám na cestě tam vypovědělo služby Scottovo auto, tak jsme si museli do klubu vzít taxi. A na cestě zpět jsme stihli poslední noční autobus a pak se všemi deskami kráčet domů něco přes tři míle asi v šest ráno.
Drsný, když si vezmu, kolik desky váží. Tak obecně- hraješ
raději na velkých festivalech nebo v menších klubech?
To je těžko říct. Třeba dneska to bylo hodně podnětný, když jsem viděl ten dav a cítil tu energii. To máš tak všude v klubech. Lépe se napojíš na lidi, vidíš jim do tváře. Člověk by mohl říct, že přeci více energie musí být, když hraješ před pětadvaceti tisícovým davem. Takhle jsem hrál třeba na festivalu Exit. Ale tam jste tak daleko od sebe, že nefunguje ta výměna, propojení.
To říká dost djů. Jak odpočíváš od hraní? Co volný čas?
Spím. Jím.
Nejlepší, ale zajímáš se třeba i o jiné formy umělecké tvorby?
To se moc nedá stihnout, když jen spím nebo jím. /smích/ Ale jo, rád se třeba podívám na film. Ovšem fakt toho času moc nemám. Dávám to všechno do hudby.
To je jasný. Mimo djing i skládáš. Co tě k tomu přivedlo?
Jak jsem říkal, hrál jsem na bicí. No a když mi bylo přibližně patnáct, táta mi daroval takovou jednoduchou samplovací věcičku, kterou získal u něj v televizním studiu. Jednou jsem zkusil nahrát nějaký zlomený beat a pustit ho ve smyčce. Znělo mi to dobře. Tak jsem dál pokračoval s tímhle samplerem a pak už se to začalo rychle rozvíjet.
Který svůj track považuješ za nejlepší?
No třeba v těch patnácti, nevím, jestli můžu říct, že bylo něco fakt dobrého, ale rozhodně jsem pyšný na Valley of the Shadows. Jasně, není technicky nejlepší, ale zrcadlí se v něm začátky, je to začátek velké cesty, takže je hluboko zarytý v srdci.
Čekala jsem, že řekneš tenhle. Dneska touto party vlastně slavíme patnáct let od založení tvého labelu Ram. Jak došlo k rozhodnutí k založení už v tak útlém věku?
V podstatě díky spolupráci s Ant Milsem. Někdy kolem let 90–91. Tvořili jsme tracky a vydávali na všech možných labelech okolo. Pak jsme si tak nějak povídali s pár lidmi a domluvilo se to. Zase tu do toho zasahuje moje sestra, která nakreslila logo labelu podle mého astrologického znamení berana, půjčil jsem si nějaké peníze od strýce a bylo to. Ten pocit, když si vezeš svoji první desku vydanou na vlastním labelu je úžasný.
Určitě. A kdo je tvůj momentálně nejoblíbenější producent, kterému bys třeba chtěl něco vydat?
V současné době samozřejmě Sub Focus. Neskutečně talentovaný a neskutečně pilný producent. Inspiroval už tolik ostatních. Zase něco chystáme.
A ty sám teď na něčem pracuješ?
Jsme teď dost často zavření ve studiu s Ant Milsem a Shimonem. Chtěli bychom něco vypustit v létě, ale to nemůžu s určitostí potvrdit, protože teď dávám maximum času a energie do djingu. Tak můžeme jen doufat.
Co třeba Nightlife 4?
Jasně, Nightlife 4 se chystá. Nejraději bych byl, abych ho stihnul vydat ještě tenhle rok, ale je to o tom, že si teď užívám každou volnou chvilku, kterou mám. Tak snad někdy v červnu na tom začnu pracovat. Ale určitě bude!
Tak teď jsi určitě potěšil nejednoho fanouška. Co říkáš na rostoucí trend míchání z cédéček?
V podstatě nemám nic proti tomu, ať si to každý mixuje z čeho chce. Já bych to možná také využíval, ale prostě mi to nesedí. Nesedí mi celý ten přístroj, způsob jak s ním pracuješ. Takže já se stále spoléhám na dubplaty a ostatní ať si mixujou klidně cédéčka, u nich mi to nevadí.
Jak zvládáš popularitu?
Jestli se popularitou myslí to, že přijedu někam zahrát a vidím úžasnou reakci publika, nadšené a skákající lidi, pak je popularita fajn a jsem za ní opravdu rád.
Měl jsi někdy problém s někým ze scény? 
Ano. S ním a s ním. /ukazuje na GQ a Red Onea/ Fakt jsou hrozně problémoví, moc spolu nevycházíme. /směje se/ Ne. Musím říct, že nikdy . Od té doby co jsem na scéně bylo vždycky všechno v pořádku. Už v takových šestnácti letech, kdy jsem se potkal s velkými jmény jako Darren Jay, Mickey Finn, Kenny Ken.. Ti všichni už mě tehdy hudebně respektovali, i když jsem vypadal jak malý spratek.
Pamatuješ si svojí nejlepší party?
Pro mě je každá party super. Všude je to jiné. Německo, Británie, Česká republika. Mění se to týden od týdne.
A co nejhorší, kde se vyskytl nějaký problém nebo jsi ho dokonce sám způsobil?
Ani si nepamatuji, že bych někde zažil nebo dělal fakt problémy. Snad kromě toho, že jsem si shodil jehlu a tím vydal nějaký příšerný zvuk.
Dokázal bys srovnat Andyho před patnácti lety a Andyho dnes?
Sakra to je let, jsem tak starý. /smích/ Ne, cítím se stále stejně. Stejně dobře. Když hraješ každý týden někde, tak ti to tak utíká, že si toho ani nevšimneš. Moc nemám rád tyhle srovnání, protože mi nejdou.
Dobře. Stejně jako tvůj label i tento klub Roxy slaví patnáct let od svého vzniku. Popřál bys mu něco?
Asi to samé, co bych popřál svému labelu. Držte se a nejméně dalších patnáct úspěšných let. Jste super klub.
Fajn. Tak poslední věc. Pošli vzkaz našim čtenářům.
Jednak děkuji za to, že jste přišli na dnešní party, bylo to super, skvělé publikum i atmosféra. A pak udržujte scénu, nenechte jí upadnout, opatrujte si jí a pozvedejte jí.