TEXT: HACKEN ALIEN
FOTO: LENKA RYBENSKÁ PRO TECHNO.CZ
(Kompletní
fotoreport zde.)
Na Svojšice jsem s pomocí Radka a Brity byl doručen poprvé. Rozhodně
jsem nepřecenil svá očekávání a vlastně jsem se i docela těšil na
zoologickou podívanou. Znáte to: barvičky, čelisti, oblečky (RIP
kožíšky; slza: káp), odporné (pozor dominantní trend: značkové!) černé
brýle, zuřivá radost, light-sticky za ušima (v ústech, v rukou, ve
vlasech..), gely a tupé djské výkony. Je to takové veselé terarium, které
nemusíte vidět moc často, ale rádi tam (vědomi si vlastního statutu
cizince) výjimečně zavítáte (něco jako do Polska, ale tam míň často).
Nuže, byl to pro mě první letošní „festival“, tak jsem se snažil
nebýt moc kritický. Vyjma vesele autentických WC-latrín mě nabídka
stánkového zázemí nijak nevyšťavila. Stánek Lipton Ice Tea stal se mi
základnou a mohl jsem tak směle počít svůj boj s nechutí, teda ještě
ne, poněvadž nejdřív jsem se strašně těšil na Virusáčky. Přijde mi
poměrně směšné, jak se ze mne před jejich vystoupením vždy stává malý
rozjařený hošík, který se nemůže dočkat své zamilované příchuti
zmrzliny. Je jedno kolikrát ste ji měli, víte, že bude nejlepší, neb jste
schopni to zdůvodnit (zkuste se na to zeptat technaře a uvidíte, haha).
Přicházíme tedy po náležité přípravě a rozcvičce k stanu, kde má
se odehrávat naše setkání s vyšší mocností. Jde o klasický
obdélníkový stan, tedy žádné šapitó. Pozvolna se prodíráme davem,
mno – dav to zrovna není a sloveso „prodírat se“ rovněž ne zcela
vystihuje náš poměrně hladký prokluz mezi tanečníky rozsetými po celé
ploše stanu. S úsměvem tedy zaujímáme klíčovou pozici před podiem, mno
podium..to je jedno. Sayko, který hrál před Virusáky, to
řezal hlava nehlava a opět nakládal svůj luxusní headbanging, za nějž mu
dávám velkou jedničku a navíc je to super sympaťák, jeho pohyby rukou,
případně rukama, ve spojení s jeho úsměvem a headbangingem z něj
dělají úplně kouzelného strýčka. Sayko také potvrdil svou pozici v top3
cz d’n‘b djs, neboť valil totálně. Bezejmenné (pro mě) hrubovaly (to
není sloveso), které lámal svou hlavou a vrhal do nás nebohých
tanečníků, jsou přesně tím, na co se lze vždy spolehnout. Sayko nezklamal
a řezal to. Sousloví „řezník Sayko“ stvrzuji svým podpisem. Zrychlené
vary držely BPM mého ústředního orgánu na levelu BPM kropené
z reproduktorů, okysličování mělo zpozdění.
Byli jsme v tu chvíli opravdu hodně veselí, neboť jsme unikli
kindertechnu a zároveň jsme okamžitě přišli na to, že nás prokopává
naprosto DeLuxe zvuk, absolutně čistý..totálně. Takto čistý zvuk,
nevím – těžko v paměti pátrat, ale tohle byl zvuk, který bych si (by
si každý) přál na každé akci, detailně slyšitelné všechny dimenze
výšek, ale hlavně středů a basů, o nichž je d’n’b především,
prostě zvuková báseň..něco, jako by vám na koncertě laskal uši zvuk
excelentní CD náhravky. Dokonalá ambivalence..tak špinavá hudba jako
drum’n’bass v tak delikátním balení..osobně mi ten zvuk přišel
lepší, než ten na hlavní stage-i. Neměl bych opomínat dvojici
červeno-zelených..spíš zeleno-červených laserů, které ve spojení
s občasným stroboskopem a troškou světel velmi příjemně doplňovaly
překopané zornice sluchu jejich vizuální sestrou. Žádná (jak je poslední
dobou bohužel zvykem) snaží rádoby-videoprojekce, čistý kontakt publikum
vs. djs. Vraťme se však zpět do děje, neboť na podium nastupují moji
polobozi a Optical mačká poprvé Play na cd-decku.
Mmm…aaaAAA!
Jako první zvolil (okamžitým běsem reaguji na) Electric Music (Optical),
která je novinkou a snad i někdy vyjde, každopádně jde o klasickou
virusní vychytávku a libovým odpočítáváním..nemeškal a rychle
přihodil oblíbený mordor My Generation (Audio), který krutě prolnul a
vytvořil nádherný dlouhý mix. Nádhera..ve spojení s naším nadšením,
řevem a rukama dmýchajícíma atmosféru za zvuků Offguard (SKC; remix) jsme
dosáhli blaženosti, kterou umí poskytnout jen tihle dva chlapíci. Věc,
která přišla posléze, byla malinko přehrocená Ed
Rushem v hlasitosti, takže jsem nestihnul vůbec pobrat její
zvuk, ani její rewind..jelo se dál a pěkně tvrdě. Ed klasicky přihodil
Messiah (Konflict; Noisia remix) s přeškvařeným nájezdem a naše radostí
uřvaná jednotka HackENfanT se mohla plácat štěstím po zádech, na to
ovšem nebyl čas, boj se zvuky byl tvrdý a přesto s úsměvem na rtech.
Tohle není žádný oddechový aerobic. Tohle je nejtvrdší badminton či
florbal chcete-li (měřeno dle žebříčku náročnosti sportů na fyzičku),
není čas na odpočinek a ještě do toho musíte (měli byste, ale o tom je
možno polemizovat) kouřit cíga. Uf uf.
Takže pak nakotlil další var od Audia, kterýžto producent jde poslední
rok zatraceně dobře nahoru a můžeme se těšit, jak se vyklube
v dvanáctiměsíčkovce přístí.
Do toho přišlo dobré intro Wheres My Money (TC) a po něm hned otravný
zbytek téhož tracku. TC má naději do budoucna, ale momentálně dělá pop a
to lidé jako my, kteří od přírody hledí na kvalitu věcí, nemají rádi
(proč – to už jsme si vysvětlili v jiných reportech). Takže flus na zem
a jedem dál, neboť dj má hlavně bavit a dav má TCho rád. Kotel a do něj
Jump (TC) skáčeme rukama a frčíme vstříc zlosti Ladies Nite VIP. Trošku
nás to naseká, ale injekcí adrenalinu je nám nekonečný house-ový nájezd
nějaké VIP verze Solarize (J.Majik), kterou prasák Optical po vytouženém
dropu..fakt neuvěřitelně nejdelší pomalu se zrychlující nájezd
(zapomeňte na ruku/ce ve vzduchu)..zrewindoval, takže ještě jednou.
Haha..prostě mazák, tenhle chlapík si může dovolit cokoli, poněvadž to,
co dokázal ho opravňuje k naprostému nadhledu (viz analogie z reportu ze
Spora, za kterou si absolutně stojím).
Následuje tvrdší pasáž, kde padnul nejméně jeden nový Virus a kterou
zakončuje, dle mého soudu ne-až-tak-výjimečný remix The Quest (Teebee
& Noisia; Break remix) a do něj pokračuje naše funky dvojka peckou The
Divide (Calyx & Teebee) z nového alba, které je jasným favoritem na
album roku, Anatomy, jehož proma už jste prošvihli, takže musíte počkat na
full release, ale co, srát na proma, jsou bez obrázku, to je jako koupit si
cédéčko bez bookletu, každý svého štěstí strůjcem. Pak přišla
Rockstar (TC), která má taky fajn nájezd, docela rychle jí Optical přehodil
na The Edge (Matrix & Futurebound), následovala hezky lavinová Sell Me
Your Soul od poměrně stagnující dvojky Chase & Status..ty tam jsou doby
jejich Ten Tonne EP na Renegade Hardware nebo Druids EP na Bingu. Následovala
vywobblená Busted (Hazard) a pak se zase přeskočilo na druhou stranu pole a
servírovala se pěkně tvrdá sekačka. A do ní právě vyšlou (přeložte
„released“) Planet X (Chris SU & Ryme Tyme), která je super, prostě
Ryme Tyme-ův hlas nikdy nezklame. Jo, chtěl jsem dodat, že vyšla jako
sampler číslo dva k LP na Citrus recordings a i první sampler je úplně
super – kontrolujte to! Ale pak to přišlo.
Optical totiž naložil genialitu 1up od Spora, která je poctou Mariovi
(gameboy pamatujete?) a do ní zdoubledropoval The Nine, neoddiskutovatelně
největší d’n’b track všech dob. Naprosto výtečně se ozývala ona
melodie z druhé půlky 1up v pozadí The Nine..total massive a těla
splavená potem z turbovaru, který na nás Optical naložil..poklona. Oddechli
jsme při následné Rattrap (Matrix & Futurebound) a pak přišlo to, co
jsem věděl, že přijde. Circa půlhodinová pasáž tajemných, přesto však
nezaměnitelně znějících tracků, kterou jsou pravou esencí bagů (to je ta
taška, kde maj cedéčka, vinyly a obaly obého) těchto dvou kumpánů
hudebního podsvětí. Luxusní pasáž zvuků, které splývaly ve
Vesmírně-Odysseovský průlet temnotou plné rozpínavých elementů temné
strany síly a fascinujících struktur tracků, které už nikdy neuslyšíte a
o kterých víte, že je mají jen tito dva páni. Tento průlet hvězdokupou
černých děr ukončila deska, která vás nemůže nezabíjet..Welcome To
Shanktown (Vicious Circle) ve své lepší originální versi. Naprostý val,
který od půlky začne rotovat s ještě větší silou vysunuvších se
čepelí. A to sem nevěděl, že teď teprve mě kluci opravdu nakrájí.
Naše jednotka HackENfanT se tedy pohybuje v jiné dimenzi vnitřně
agresivního limba, jenžto zároveň naplňuje nás skrze nevnímaný pohyb
vysokých otáček blaženým štěstím z absolutního zážitku,
vymykajícího se kvalitami po všech stranách..když tu náhle Optical vyloví
4 roky starou, přesto dodnes naprostou zbraň hromadného ničení. T-10
(Distorted Minds), prostě total. Nutno dodat, že od té doby ušli Distorted
Minds pořádný kus cesty od sedmi k tak zhruba mínus třiceti. Fuj. Ale
takové myšlenky neměly v tu chvíli prostor pro vznik, končetiny rotovaly
v hyperbolách a já se málem pochcal blahem z dalšího tracku, který musel
být nový Virus. Nebo třeba starý nevydaný neslyšený, ono je to jedno
vzhledem k tomu, že mluvíme o nadčasových věcech. Byl perfektní,
famozní. Rozmanitý, členitý, úžasně víceúrovňový nebo chcete-li
vícevrstvý a přitom skvěle taneční, aniž by byl nějak výrazně
rychlý..to je umění, udělat track, do kterého můžete strčit hlavu a
můžete se měsíce obdivovat jeho struktuře, která je komplexnější než
eifellovka ze sirek v poměru 1:1, track, do nějž můžete strčit končetiny
a ony začnou samy tančit, aniž by je k tomu hnal nějaký zběsilý
rychlopás. Klaním se hluboko.
Začíná finále. Space Invasion (J.Majik), která je jakýmsi update remixem
klasického hitu Spaced Invaders, který kotlil parkety před více než pěti
lety..panta rhei.
A do něj skočil track, který miluji od prvního slyšení v Abatonu:
„Yo – Ed Rush! FUCK OFF!!!“ prostě mazec (100% masakr). Díky poslechu
aktuálních setů z internetu, kterými si ničím své uši už dobrých pár
let, jsem zjistil, že jde o nějakou VIP versi, neboť jsem slyšel tu samou
desku v setu Xampla z Portugalska a tam oslovení Ed Rush chybí, therefore
VIP. Následoval další super var a pak si tam Eda hodil svou oblíbenou Pump
Friction (Jade), kterou si zrewindoval a měl k tomu důvod, tahle deska,
prostě funguje a když máte publikum omotané kolem prstů jako tito dva
chlapíci, tak tahle deska prostě nezklame. Co se stalo potom jsem nepochopil a
doteď mi z toho jde hlava kolem.
Optical totiž najednou vytáhnul vinyl a naložil starou škvařenost
(podobný princip jako Flightpath), pamět mě šálí, možná Stakka &
Skynet, možná Konflict, už nevím, každopádně éra circa 1999–2001..no a
co na to Ed? Ani se neptejte..splnil mi sen. Vytáhl taky vinyl a to
originální versi tracku Pacman (Ed Rush & Optical) z geniálního alba
The Creeps…Bože Bože pět let jsem snil o tom, že mi ji pustí a on to
udělal. Hahaha, takže opouštím tělo a ve stavu absolutního běsu štestím
mi tam ten prasák nateasuje Signal (Fresh)..prostě heart-attack..No a pak už
je konec. Uf uf. Na závěr pustí stejnou desku, kterou pouštěl jako last one
na Digital Sun, ovšem s jednou zásadní změnou..tentokrát do ní nateasuje
4 days (BC) a to není jen tak, to je prostě MOC. A tak to má být, oni jsou
nejvíc. Takže mordor skrze 4 days je na místě. Absoltuní respekt a
totální řev zbytku plic. Dvě hodiny přetížení smyslů. Tolik
štěstí…Díky Bohu za Virus.
Pak začla hrát Katcha, první tři desky, které jsme
postáli, byly lepší než jsme čekali. Pak jsme odešli na lavičku před
stan. Byli jsme šťastní. Vypichovali jsme momenty setu a teteli jsme se
zevnitř. Pak jsme se šli asi ještě dvakrát podívat na Katchu, která
hrála hrozně dlouho. Viděl jsem jí dát rewind na Coast 2 Coast, nic proti,
ten track si to zaslouží, ale crowd reaction podmínka na rewind splněna
nebyla. Já vím, že furt kafrám. Na Get Punked I a II byla skvělá.
Zahrála i Nosher a mě udělala velkou radost (v rámci mých možností,
které od páté ranní setrvale klesaly hlouběji a hlouběji) Living Daylights
II (Fresh), kterou mám hodně rád, ale to už ste pochopili – sorry. No a
to už mě drumec v jejím podání natankovat nedokázal, takže jsem se stal
domýšlející (od slova dojezd) zombíkem. Pomalu, ale jistě. Nepřeju.
Takže se potácím pomalu se rozsvicujícím areálem Svojšic. Slunce leze
nahoru a vidíte okolo sebe ty..no prostě ty, co přišli na techno. No a pak
jsem se zmítal v změti apokalyptických vizí plných růžových upnutých
topíků, upnutých modro-černo-bílých kalhot, upnutých triček, vykouslých
úsměvů, sdílení falešné radosti, demetních crowd-reactions, velmi
nízké úrovně mixáže a já nevím už čeho, prostě popcorn. Prostě
cukrkandl. Prostě falešná sounáležitost skrze chemickou radost a nemožnost
spát po požití kroutidel. Hahaha všichni se bavíme. Hodně jsem si oblíbil
osamělé tanečníky, co předkládají své umění vždy s odstupem od davu,
aby si jich nikdo nevšiml. To mi připomíná, že až moc často obsahují
jejich pohyby kreace na zvuky, které v té hudbě nejsou, takže jde
o samoúčelný tanec, něco jako klipy r’n’b, kde se taky hrozně tančí
a přitom tam není na co, prostě si doma vymyslíte tanec a pak ho náhodně
tančíte..hudba je jen okolnost. S východem slunce to zabalil stánek
s lightsticky. Stánek Lipton Ice Tea s moc hezkou a milou slečnou, která mi
schovala časopisy se držel. Já jsem se už taky musel držet. Neschopen
sociální komunikace počal jsem být zbytečný. Pak jsem osvícen
(střízlivostí nebo sluncem, asi je to jedno – oboje začíná na s)
prohlédl princip, na kterém funguje „techno-scéna“. Začnete jezdit na
akce, žerete bobule nebo/potom pudrujete frňák, a v té extázi falešné
radosti se všemi přátelíte (kvalitní známosti..), dáváte panáky –
že (jak by dodal Ivan Mládek), páč na koulích a smahu se to dělá a nic to
s vámi nedělá. Hudba nikdy nehrála moc roli, přinejlepším pět procent,
víc ne, jezdí na tyhle akce kvůli hudebním kvalitám, zbytek (je ho docela
dost toho „zbytku“ co-?) proto, že na technu se dobře
kouluje-frčí-smaží-whatever nevermind. Je to nenáročný, nic se tam
neděje, občas dj vypne basy, tak se zakřičí a on je zase zapne a tak se
zakřičí znovu. Desky se mixujou průměrně jednou za tři až pět minut,
takže člověk o nic nepřijde a může v klidu kafrat a kafrat a chodit
dávat lajny na hajzl atp. Prostě hudba je tu jen dobře stavěná okolnost,
stejně jako klimatizace, jako hezké barvičky atp. Prostě falešná čistota,
naleštěný zevnějšek maskující prázdnotu vnitřku, krásně to dokazuje
zvýšená přítomnost od oka blbých, ale v noci (!) v make-upu, jakž-takž
hezkých holek, o modelech a jedincích s rozpadající se (nejen) pletí
nemluvě. Celkově dominantní zaměření na snahu o zkrášlení zevnějšku
je na těhle akcích krásně vidět. Takže přesouváme se k bodu dva, kde se
cesta dělí. Menšina odejde za kvalitnější hudbou (e.g. minimal apod.) a
druhá část návštěvníků těchto diskoték pozbyde potřebu (vím, tohle
je nejspornější místo), nebo spíš čas, vymašťovat se každý víkend,
takže ohnisko jejich aktivit se soustřeďuje na pár vybraných akcí, ať už
v Brně nebo pod rouškou „festivalu“, kam jezdí a kde se potkávají se
svými „známými“, a že jich je. Takže těžiště prožitku se
přenáší z drogy na kvalitní známosti, vše pod rouškou společně
zažívaného štěstí, které jim lepí na tváře úsměv a tu
„opravdovou“ „party atmosféru“ (bleju [ale to já často..]), pod
jejíž záštitou se náhodně kříží trajektorie jejich os na parketě na
baru na wc na lavičce, whatever nevermind. Jsme šťastní, jsme krásní, jsme
mladí – lets be happy! A kde je ta hudba? Někde v okolí. Někde bokem.
Někde vzadu. Co z toho asi zbyde..nic, je to jen diskotéka. My se jen bavíme
a rádi za to platíme. Každý svého štěstí strůjcem. Proč chtít
kvalitu, když bych musel namáhat mozek na to, abych se k ní dostal. Tak a
dost, nejsem vaše máma, abych vás učil, co je dobře a co je špatně. Kolik
z toho, co jsem popsal platí i jinde a jaké jsou analogie do drumnbassu si
domyslete sami, nebo jste snad děti neschopné vyřešit ubohou slovní
úlohu-? Stejně jsem si to celé vymyslel. Kdo nemyslí, je šťastný.
Zapomeňte na to.