text: HACKEN ALIEN
Čtvrtek 27. září 2007 Take Control – Abaton
DJs Silent Witness (UK), Chris Impulse (DE) & CZ support
Nejdřív nic. Pak něco jinýho. Teprve potom už jsme
konečně frčeli směr Take Control a to tak
že-rychle-páč-už-bylo-skoro-půl-dvanáctý za doprovodu věčné kazety
Essential mix 02.07.99’, ta se neohraje. Oblíbené pecky jako California nebo
Atlanta (jejichž genialita je nepopiratelná) jsme toužili zaslechnout
přehodně, sic nadevše byla to Silentova prokázaně dlouhodobá příchylnost
k vodám zvuků sveřepě temných a naostřeně hlubokých nejen v produkci
nýbrž i v selekci, jenž táhla nás za ucho do Abatonu. Na úvod chtěl
ocenit bych rozumný úsudek strážce brány Abatonu, anžto zřel naši
skromnou krabičku poloprázdnou kouskem úrody a s úsměvem nás pustil dál,
vě** že toto se prodávat ni porcovat nebude. Situace proběhnuvší vylovila
z útrob mé křivé paměti vzpomínku, že ještě v druhé půli
90’s ctil se postoj "pomoz uživateli, bij dealera! ", což při současné
přesycenosti trhu nabídkou (obzvláště, co konopí se týče) musí budit
dnešním středoškolákům nechápavý úsměv na tváři. Holt byly doby, kdy
konopí cestovalo z ruky do plic bez peněžní berle – Au!
Trefně mířená facka právem ukončila můj
nostalgický exces a šlo se k baru. Lipton Green Ice Tea z ruky přívetivé
barmanky to jistí, ale hlavně vždy osvěží a skvělě chutná. Spodní
breakbeatové patro neoplývalo zrovna hojností lidských jednotek, nebylo tedy
nač hledět a výstup ku posledním dvaceti minutám Nitropanku to jistil.
Překvapila nás z pohledu parketáře solidní účast (ačkoli promotér by
to hodnotil střízlivěji), kterou jsme odkývali do nastupující klasiky
Turbulence (největší hit Moving Fusion).
Následují souvětí neschopnosti autora předskokany ohodnotit. Duo 2K+Nitrous mixovalo (soudě dle lidí nejen) poslední čtvrthodinu přesně a tematicky trefně. Zjevně správná volba, leč přerušení tradice, kdy první hodina patřila novým talentům. Důležité je, že Take Control drží svůj standard a na zvuk se dá spolehnout.
Vpředu pod djem prznil světlo stroboskop, který
hezky prasil většinu akce a tak jsme podepsali prohlášení: řekni NE první
řadě, řekni ANO zbytkům zraku. Nad videoprojekcí se pozastavovat nebudu,
sice jsem na ni asi chvilkami hleděl, ale rozhodl jsem se o ní nic nepsat,
dokud nebude sladěná s hudbou. To samé světla. Stojíme, pití v kapse,
cígo mezi prsty, cool výraz, najednou na nás zasvítí reflektory a tak
zakýveme hlavou, aby si lidi a DJové nemysleli, že jsme přišli jen na
zahraniční hvězdy. Do toho teda zahraje duo Nitropank, které „pro
změnu“ vypadalo u hraní „čistoskvouce čerstvě“, výtečnou
Coast2Coast (vrchol alba Universal Truth) a do ní vyčpělou (né vole! tohle
je„deeepový“!) Offguard (SKC; remix). Pak padne ještě jedna deska a už
to tam pokládá Silent Witness.
Hurá, je to od pohledu sympaťák! Jakkoli se to
nezdá, jde o významnou charakteristiku. Na toho chlapíka čumíte dvě
hodiny a je vždycky znát, když je to sympaťák..nebo naopak: jak vás má
bavit vystoupení dje (djky) s nakyslým (např. Katcha; nebo vylitým jako
Wickaman) ksichtem (a jak může teoreticky bavit jeho – to už vůbec
nepochopím..)? V Abatonu bylo útulně temno a rozhodně se nerozsvítilo ani
poté, co Silent nahodil první desku. Pomalu tedy začal odsypávat čas dvou
hodin, které měl pan SW hrát a už od první/druhé desky jsem věděl, že
z parketu nejdu. Co víc si přát. Nejdřív jen tak přisypával a pak začal
sypat, potom sypal hrubě, pak ještě hruběji a pak začal na chvíli lámat
(„Are You scared? Well you should be!“). Neběžné vzruchy navodila mi
„sypající“ fáze.
Neznáte desky, nevnímáte mixy,
prorážíte přílivové vlny vypracovaných basových linek, přizavíráte
oči, bezelstně upadáte do hloubek vlastního nadšení, skáčete do víru
temné euforie..spíš tribálnost než zuřivost, spíš hlava než ruce,
spíš šero než záře, spíš útroby než povrch, spíš žiletkou do ruky
než jehlou do prstu, spíš plynulost než výkyvy, spíš Dušek než Bouček,
spíš pohled do očí než ruka okolo ramen, spíš Balrog než Nazgûl, spíš
Edgar Allan P. než Paulo C., spíš imperio! než crucio!, spíš efektivní
než efektní, spíš černý satén než rudá krajka, spíš Eraserhead než
Requiem for a dream, spíš Rorshach než Spiderman, prostě Silent Witness a ne
TC! Sypal to a nejen já užíval si bondage kvalitního zvuku kvalitních
zvuků. Po pasáži přilomenin přišla sekce polopecek – to už jsme byli
bezostyšně lapeni do tenat rozkoše sonického válce. Po této sekci totiž
začal Silent Witness přidávat na přísnosti – mé němé skřeky
rochnivé radosti resonovaly v nádrži fluidního štěstí, kterým mě ten
večer ohodili přátelé od hlavy k patě. Silent Witness byl strašný
sympaťák, na fotkách vyzerá malinko jako Ernesto Čekan (blijte!), ale to
jen hnusné fotoaparáty przní realitu svým skřiveným sklem. Fotky vám
nepřiblíží ni zbla prožitku a nahuštěné atmosféry parketu oněch chvil,
kdy Silent W. valil přísnotu – sakra!
To bylo tak výtečně přísné, s hlavou to mlátilo
(ale přísněji než normálně, jako by vám po letech klepání řízků
lžící koupili první paličku na maso) a v první vrchol to vyústilo:
Standing Room Only (řev jak sviň), žádný rewind, nic takového, nechal nás
škvařit ve vlastní šťávě po celou dobu. Konstantní tok luxusní
našlapanosti. Velmi často ruce signalizovaly souběžně s rykotem hrdel
nenasycenost davu; Silent Witness se jednoznačně prokázal jako usměvavý,
pedantní vůdce davu s decentně sadistickými sklony.
Finální půlhodina už byla jen stupňovaným utahováním smyčky kvality kolem zbývajícího času. Čím víc se zadírala, jako v případě magnificientní Californie, kterou jsem prořval nadšením, tím častěji se zjevoval na podiu Chris Impulse. Silent však pálil jednu šlehu za druhou a neubíral tempo v diktátu přísnosti… tepal na nás jeden basový kopanec za druhým; bezchybné.
Nakonec se Chris dočkal a Silent Witness zahrál last
one: aktuální The Prayer (Bloc Party; Break & Silent Witness remix),
který je (pro mě nelogicky) ochuzen o hlavní pasáž výtečného refrénu.
Rozprostila se čistá radost po deLuxním prožitku mezi přáteli, kde vás
neruší hity, nerozeznáte double-dropy, pouze vás masíruje zvuková kaskáda
a nutno dodat, že bylo pár tracků, které nám svou basou vibrovaly krkem,
chlupy na rukou, břichem… pravá multisensuální rozkoš.
Mmmjo a zapomněl jsem vypíchnout, že nás moc těšily jeho přesné mixy, které páchal napříč CD-playery a gramofony – bylo super, že se neomezil jen na jedno medium. Super týpek. Chris Impulse, hrál tvrději. Potěšil mě hodně řezavostí Tonka (The Upbeats feat. Ryme Tyme), ale jinak mu druhé místo patřilo. Hrál tvrději, ale tak… jakoby otupeněji.
Normálně by to asi fungovalo prima, ale takto byl
strašně znát ten rozdíl mezi Silent Witnessem, který vám katanou
vyřezával kousky masa a Chrisem Impulsem, který do vás bušil palicí.
Nebylo to až tak rovné, jak by se mohlo zdát a naštěstí ani moc zlámané,
to by byla nuda. Nejlepší vysvětlení je to, že hrál nové věci, prostě
si nás testoval a řekl bych, že pražské publikum nezklamalo. Zatímco já
dobíjel energii prosmátým hovorem s pravými přáteli, Chris spáchal
první rewind a náš návrat na parket dekoroval libůstkou Choke (Noisia feat.
Verse). Hezké bylo, že většina lidí neodešla a pařila dál, takže
v sále bylo plno stále. U baru jsme se předtím shodli, že do Silentova
setu by přesně sedla Welcome To Shanktown a že je jí dnes (t.č.) třeba,
ale Chris nám ji nezahrál. Obdržel náš potlesk za pěknou porci aktuální
nejen-německé produkce (taky za pěkné tričko) a pustil za gramce magistra
Pixieho.
Našich sil rázně počalo ubývat a nic na tom
nespravila ani příznivá konjunkce Saturnu s Marsem, která přinesla té
noci do Abatonu 1) vyšší než běžný počet nadprůměrných dívek, 2)
menší výškový průměr návštěvnictva, který jsme všichni s údivem
odsouhlasili a k mému zděšení i 3) půl metru nad zemí na zeď
přilepenou použitou šprcku na pánském WC, brrr. Pixie namixoval originál
4 Days, prima, ale zdálo se, že lidi už moc nevědí, že mají při takové
mordě řvát. Když hrál Ryme Tyme-ovu pecku Move VIP, tak mi přišlo, že ji
znám jen já a pak… konečně to přišlo, sice až po rewindu divného
Dreadlocku VIP, ale hlavně že vůbec: Welcome To Shanktown, pecka jako hovado,
která ve vás roste do čím dál větší bestie. Teď už navíc víme, že
VIP verse stojí za kulové. Originál zabíjí a měl jsem moc radost, že ho
nechal zahrát celý. Díky Pixiemu jsme tak mohli s klidem a radostí v srdci
jít ulehnout do svých loží (jasně že až po důkladné očistě ve sprše
plné marnosti fyzické i psychické). Amen.
Epilog: bylo by fajn, kdyby Take Control zavedla
nějaké slevy / bonusy pro stálé návštěvníky, nebo dokonce vyrobila
trička pro supportery, pro které je známka Take Control zárukou
nejkvalitnější dnb noci v české republice a chtějí šířit svou
příslušnost k této noci.
Kdo přivezl jako první Noisii, Calyxe, Frictiona, State of Mind, Breaka? Kdo přiveze příští měsíc Calyxe & Teebeeho? Kdo má tam v plánu chybět, tomu se směju už teď.
Take Control? Jedině ano.
Pátek 28. září 2007 – Sound Head Quarters –
Cross
Goth-Trad (JP)
Nahopsáme do čím dál brutálněji
vyhřezlejšího Crossu a necháme se odrotovávat tunou blikajícího kovu.
Proklouzneme vstupem a už se mrcasíme na parketě, kde to Priapus zabíjel
Sandsnakem (Skream), bzzzrrr. Nový zvuk v Crossu je ten pravý nášleh pro
basovou nutnost tohoto hudebního žánru. Nabíháme ještě do předsálí,
stojíme frontu na drinky a pak už začíná pomalu, leč jistě, Goth-trad.
Ta-dá, japonec s kšiltovkou. Celou dobu stráví za monitorem a notebookem,
zřejmě hrál z Abletonu. Od dropu první desky proklíná naše panenská
ucha nehoráznou selekcí dubstepu nejedné odrůdy. Osobně si ulítávám na
naprosto novém způsobu tance, který mé tělo zhmotnilo a nemůžu
nepřikývnout analogii s crossoverem dubu, hiphopu a dnb. Basové linky mi
ježí chlupy na rukou a táhnou mé koutky vzhůru. Společně aplaudujeme
prasáckým řezům, které nás naprosto hypnotisují. Není to nuda jako
reggae ani moc rychlost jako dnb, prostě ideální chill-out po včerejší
Take Control.
Apeluji na dnb promotéry, aby začli přikládat význam
tomuto stylu při sestavování line-upu druhých a ještě menších stage-í.
Goth-trad přetáhl hodinu vymezenou pro své hraní o dobrých 20minut a nikdo
nebyl v nejmenším proti. Poznal jsem jen Cut End a Flags..dvě strany jeho
posledního vinylu, které nechal hrát snad od začátku do konce a moc je
neprasil… ale ta vyprasená pasáž uprostřed jeho setu, kterou dal poté, co
na chvilku vypadl zvuk, byla naprosto překropená. Jakkoli nejsem schopen
posoudit úroveň mixáže, byl jsem naprosto blažený, neboť o to víc jsem
si vychutnal vystoupení jako jeden plynulý přikopaně houpavý celek linoucí
se zpřed ohromné blikající tlamy kosmovlka, který vystupuje ze zdi za
podiem. Po něm hrajícímu Mateovi jsem již nemohl věnovat pozornost, neb
jsem musel odjet. Každopádně naprosto výjimečný zážitek a já věřím,
že už brzy se začneme setkávat s informacemi a reporty z dubstep scény na
stránkách shadowboxu častěji, neboť dubstep je drumnbassový bastard.
A nezapomeňte, že bez pořádného subwooferu a celkově našláplého zvuku
to nemá cenu s dubstepem zkoušet.