text: STOLLSON
ilustrační foto: MRTVY
KENNY
Hurá. Do Brna přijede Mampi! Nadšení, očekávání, nervozita spojená s vyvrcholením semestru a příslib pohodové party, kterou ozdobí ty nejpřesnější mixy a úchvatné kombinace Pána vinylů Swifta a delikátní zákusek v podobě dvou mágů – Maldiniho a Vegase – poloviny legendárních Bad Company. Podle velikosti fontu na flyeru sázeli lidé z Flédy především na Mampiho. Ovšem jak se nakonec ukázalo – pod svícnem je největší tma. Černočerná neproniknutelná tma. Ale nepředbíhejme.
Na Flédu jsme dorazili spolu s mými dvěma společníky okolo jedenácté. Ukrutná zima nás vehnala dovnitř, kde jako obvykle stála kupa lidí v nekonečně pomalu se pohybující frontě. Člověk před námi se mezi řečí zmíní o tom, že Mampi Swift nepřijede, jelikož si zlomil nohu. Vzhledem k veselému tónu, jakým tuhle větu prohodil, jsme to považovali za nevhodný žert. Ovšem jakmile jsme se pŕiblížili ke vstupu, zůstali jsme civět na ceduli na dveřích. Mampi je v nemocnici, přijede Optical. COŽE? O-p-t-i-c-a-l?
Z deníku transdimenzionálního cestovatele:
<<< Stáli jsme před tlustou skleněnou
stěnou. Já a mí bratři ve zbroji Jan a David. Konečně jsme dosáhli svého
cíle. To, co bylo pŕed námi měla být brána do jiné dimenze. Zaklepal jsem
na stěnu. Setmělo se. Stěny kolem nás polila jakási černočervená
tekutina a žárovky v lampách začly praskat. Ocitli jsme se v podivuhodném
pravoúhlém prostoru bez oken. Ve stěnách byly čtvercové otvory různých
velikostí, kterými dovnitř proudilo barevné svétlo. Prošli jsme soustavou
úzkých uliček do zvláštní haly. Na pravé straně stál vysoký člověk
oblečený v dlouhém lesklém kabátci, který počal ze svého podivného
přistroje vyluzovat kovové zvuky, jež v nás vzbuzovaly zvláštní pocit
perverzního štěstí. Naproti tomuto individuu stál prapodivný bar,
obsluhovaný krásnými zjeveními, jež se synchronizovaně pohybovaly v rytmu
hudby. Měly dokonale jemnou a lesklou pleť a jejich pohyby byly nesmírně
plynulé. Zdálo se, že tyto bytosti nevnímají naši přítomnost. Po chvíli
se na mě jedna z nich náhle otoćila: „Co si dáte pane?“ –
„Vodku.“ „Samozřejmě pane. Tu nejčistší.“
Posilnili jsme se průzračnou tekutinou,
kterážto nás náležitě zahřála a pokračovali sme v naší výpravě do
nitra tohoto podivného prostoru. Všimli jsme si, že hudba se v těchto
chodbách mění na světlo, které naráží do stěn a vytváří na nich
podivné, jakoby olejové skvrny. Vešli jsme do blíštivé síně obložené
ocelovými deskami. V mezerách mezi nimi tekla ona tekutina pŕipomínajćí
barevný olej. V přední části síně stál mohutný betonový kvádr,
u kterého člověk podobný tomu u baru rozvíjel klubko melodií
vycházejících z obrovské soustavy parabolických otvorů ve stěnách.
Snažil se jimi ovládnout dav lidí pod sebou. Někteŕí z nich se nechali
bezmocně vláčet v barevných vlnách, jež vyluzoval onen přístroj,
někteří stále odolávali a jen sebou občas cukli. Schylovalo se tu
k temnému obřadu. Muž v kabátci počal ze stroje vytahovat černé pruhy,
kterými švihal ty nešťastníky. Potom zase zmírnil a vytáhl pár
barevných pruhů aby jim ulehčil utrpení. Cítil jsem napětí, které ovśem
barevnost tónů lehce oslabovala. Výsledkem bylo slabé šimrání na prsou,
které jsem se snažil potlačit houpavým pohybem těla. >>>
Zklamání z toho, že nepřijede „hlavní hvězda“, brzy vystŕídala euforie z návštěvy virusí poloviny, která se až tak často sama nezjevuje. Optical. Co víc jsme si mohli přát?
Při našem příchodu za pultem ještě poskakoval L-Plus, který nasadil svou klasickou metodu kombinace skočných avšak bezpochyb kvalitních rozhoupávaček (Muffler – Funky Beatz 2007) a nabroušených čepelí (Inside Info – Argonauts). Podobně jako Rido na minulých B4B nás L-Plus přivítal bezpochyb kvalitní selekcí a dobrými mixy. Ke konci setu mírně přitvrdil, čimž připravil ideální podklad pro nadcházejíci peklo, které vytvořili dva chlapíci v černém.
Z deníku transdimenzionálního cestovatele:
<<< Po chvíli kdy jsme se nechali masírovat jemnými vibracemi a chvěním vyvolanými mužem v lesklém rouchu, vstoupili do místnosti dva muži v černých róbách. Jeden z nich se chopil barevného provazce, který právě vyplul ze stroje, a mrštil s ním o zem. Síní se rozlehl hutný zvukový záblesk. Barevné provazce zčernaly a tekutina ve spárách se zbarvila do ruda. Z přístroje začaly vycházet nepředstavitelně husté chuchvalce černého dýmu, který ve vzduchu prosekávaly poletující blištivé kotouče. První muž si shodil kápi a odhalil svůj temný plnovous. Zvedl ruce a mocným gestem rozevřel strop aby na nás nechal dopadnout obrovskou vrstvu prachu. Snažil jsem se utéct, ale zjistil jsem, že dveře zmizely. Pak jsem ucítil ohromnou ránu. Zcela ochromen jsem se zvedl z podlahy a spřekvapením zjistil, že necítím žádnou bolest – naopak jsem cítil jak celé mé tělo příjemně vibruje. Otřepal jsem se a nevěřícně jsem se díval před sebe. Vousatý muž připravoval ve stroji další dávku. Posílen zkušeností jsem vyskočil vstříc blížící se zkáze a podařilo se mi vlnu sazí prorazit. Dopadl jsem a rozvířil kolem sebe prach. Najednou proti mě vyletěl nažhavený kotouč světla. Nestačil jsem uhnout. Když protínal mé tělo, cítil jsem nával energie, která ve mě vyvolala zvláštní euforický stav. >>>
Maldini s Vegasem vystoupali na stage.
Začalo něco co se jen těžko dá popsat. Energie kterou zvláště Vegas
vkládal do mixů byla opravdu dechberoucí. Na temné dvojce bylo vidět jak si
hraní užívají. Vegasova gesta námi manipulovala se stejnou intenzitou
valící se tóny. Hráli jak staré klasiky, tak i nové pecky od producentů
jako Noisia, Spor, The Sect, The Upbeats a mnoha dalších tvrdoořešnických
zabijáků. Rychlost mixů a energie z nich sršící byla tak velká, že
jednotlivé desky si prostě nešlo zapamatovat.
Vrcholem vystoupení byla bezesporu The Nine, kterou zahráli celou a nechali nás utopit se v nekonečně husté base, která na bezkonkurenčním Fléďáckém zvuku vyzněla opravdu tak jak má. Maldini ke konci setu už jen přihlížel Vegasovu diktátu. Nikdy jsem neviděl někoho z koho s takovou intenzitou tryská nadšení z hudby. Každou smyčku a dopadající basu „komentoval“ pohyby rukou a ďábelským šklebem – prostě maniak.
Malý výčet z toho co pánové zahráli:
Fresh – The Signal – obecenstvo šílí!
Kemal & Rob Data – Messiah – Konflict nasadili laťku hodně vysoko.
Geniální!
Chase & Status – Ladies Night VIP – mírně provařená pecka, která
nicméně stále působí jako dancefloor killer.
Ram Trilogy – Screamer (RMX) – další z vrcholů večera.
Noisia – Facade – původní verze této smršti je vzhledem k ohranosti
VIP verze stále aktuální.
Bad Company – Hornet – klasika – vosí hymna .)
Bad Company – Mo Fire
Bad Company – The Nine – orgasmus na parketě.
Z deníku transdimenzionálního cestovatele:
<<< Byli jsme varováni podivuhodným starcem, že energie, kterou vstřebáváme působí jako droga. Má euforické účinky, ale pokud není správně vstřebána, můžou být následky katastrofální. Stařec měl v hlavě otvory, z kterých občas vyšel paprsek černého světla. Když jsem se ho zeptal na cestu ven, jen se ušklíbl.
Dva muži v černém pokračovali v šíleném obřadu. Řvali jsme blahem ale zároveň jsme v hloubi duše cítili rozpor. Metali na nás prach a špínu – zhmotněné tóny hudby kolem nás, která připomínala práci těžkých strojů. Lidé byli jako šílení. Někteří se vrhali přímo proti hutným proudům sazí a div nenaráželi do betonového kvádru.
Když soničtí knězové v černých kápích dokonali dílo zkázy, leželo na zemi několik bezvládných těl. Najednou se kdesi nahoře rozsvítilo jasně žluté světlo a do místnosti stropem sestoupil muž ve zlatém rouchu a přistál přímo na oltáři. Když ho knězi spatřili, uklonili se a odešli z místnosti. Muž stál a čekal dokud se všichni lidé neuklidnili. Mnozí z nich se už jen bezmyšlenkovitě potáceli po místnosti. Já a moji dva bratři jsme dosud statečně odolávali náporům energie. Těd jsme však stáli proti něčemu o čem se nám nezdálo ani v těch nejtemnějších snech. Muž byl vysoký a když si sundal svoji ocelovou masku, odhalil temný plnovous. Jak jsme brzy poznali, šlo o velekněze tohoto zvláštního spolku. >>>
Okolo jedné se na scéně objevil Optical. Pokud Bad Company proměnili Flédu v pekelnou díru, Optical tuto díru navíc zaplnil žhavou lávou a všechny nás v ní důkladně vykoupal. Předváděl naprosto čisté a perfektně promyšlené mixy které okořenil nekompromisně tvrdou selekcí (až na jednu vyjímku). Zahrál znovu The Nine, do nějaké ukrutné řežby teasoval Pacmana (úlet!), přihodil Messiah Noisia RMX, Mistabishi – Pleasures, novou pecku od Ewuna, kterou neznám jménem, potom například i Wheres My Money (TC), kterou možná trošku odlehčil konec setu. Jako jedna z posledních věcí zazněla nová Cannonball (Noisia), která drtí všechny kosti v těle. Stejně jako u BC jsem si nebyl schopen víc desek zapamatovat – byl jsem zdrcen monumentálností setu a byl jsem rád, že jsem odešel z parketu po svých…
Z deníku transdimenzionálního cestovatele:
<<< Muž roztáhl ruce a mrštil
proudem tónů přímo do oltáře pod sebou. Podlaha a stěny místnosti se
začaly vlnit a z mezer začala stříkat červená tekutina. Nemohl jsem
chytit rovnováhu a potácel jsem se ve zvlášním opojení mezi lidmi
v davu.Teď už hudba pronikala mým tělem téměř neustále. Kněz
rozpoutával šílenství. Lidé padali jeden přes druhého, mnoho z nich
kompletně ztratili vládu nad svým tělem. Jeden z nich mě popadl za hlavu,
díval se mi přímo do očí a s ďábelským smíchem se mnou třásl.
Odstrčil jsem ho a v té chvíli se podlaha tak zvlnila, že jsem vyletěl
přímo kupředu. Dopadl jsem pár metrů od oltáře. Napadlo mě, že jestli
existuje nějaká cesta jak tohle všechno zastavit, ukrývá se v tom
oltáři. Podupaný a zubožený jsem se přitáhl rukama k betonovému
kvádru. Kněz nade mnou odvíjel právě obrovské klubko černé tkaniny ze
stroje. Plazil jsem se kolem oltáře a ohmatal ho ze všech stran. Hledal jsem
marně – kvádr byl úplně hladký. Mezitím muž zapálil ono klubko a
vyhodil ho vysoko do vzduchu. Po jeho dopadu se rozhostilo ticho. Místnost
zaplavila omračující bílá záře. Viděl jsem jak se ke mě blíží
několik černých čtverců. Plul jsem ve vzduchoprázdnu. Když jsem míjel
poslední z čtverců, snažil jsem se ho zachytit, ale sjela mi ruka. Ucítil
jsem podivný chlad a bolest. Pak jsem ztratil vědomí. >>>
