text: STOLLSON
foto: ZULU.CZ
Po příjezdu do Olomouce jsme absolvovali povinnou
návštěvu arcidiecézního muzea, které prošlo mimořádně zdařilou
rekonstrukcí od ateliéru HŠH. V muzeu jsme strávili více než hodinu
studováním konstrukce, detailů, osvětlení a prostorového působení, což
trošku děsilo personál, který nás sledoval se stejným zaujetím jako my
pomalu plynoucí prostor. Ukojeni dokonalým zážitkem jsme vyrazili prozkoumat
ulice města a jejich kompatibilitu s provozováním diskoházecích aktivit
známých jako frisbee. Po nalezení vhodného prostoru jsme věnovali
podstatnou část naší tělesné energie hrátkám s plastovým nesmyslem,
což nás v další části příběhu více než mrzelo.
Po velmi chutné večeři v místní hospůdce jsme se vydali na strastiplnou
cestu ke klubu. Netušíc, kde se klub nachází, jsme se vydali přibližným
směrem a spoléhajíc na své zálesácké orientační schopnosti jsme
věřili, že vše půjde tak jak má. Bohužel v betonové džungli stopa
rychle chladne, takže nám nezbylo než vyhledat pár domorodců, kteří nás
příslušně nasměrovali.
Nakonec jsme přeci jen starou průmyslovou
halu s vpravdě monumentálním vstupním prostorem (bouda z prken), která
vibrovala pod nánosy zvukových vln, našli a s překvapeným výrazem
v očích a chutí říct něco jako „Dude, that’s underground“
vstoupili do útrob tohoto monstra. Pečlivě prověřeni trojicí lebkounů
jsme se vydali přímo ke zdroji zvukového signálu, který naše přijímače
identifikovaly jako Welcome to Shanktown (Vicious Circle). Stylové
přivítání jen co je pravda. Po příchodu na taneční parket (za pultem
Pickfick) jsme byli naprosto ohromeni kvalitou a hlasitostí zvuku – jak
pravil klasik: „Fero, to třepe teplákama“ – a taky že jo! Boží! Po
zběžném seznámení s dokonalou zvukovou stránkou zbývalo prozkoumat klub
jako takový. Otevřený prostor plný teras s diagonálně umístěným
tanečním parketem skýtal možnost volně měnit polohy a vnímat akci
z různých perspektiv. Možnost sledovat práci DJe z prostoru za pultem je
k nezaplacení. Našlápnutý zvuk námi škubal už od začátku a Pickfick a
po něm Nexu nás zásobovali po dvě hodiny nekompromisně tvrdou selekcí
občas zabrušující do vod techdnb lahůdek z pokladnice labelu Offkey,
které si sice doma neposlechnu, ale na tomto skvělém zvuku dostávají zcela
jiný rozměr a některé minimalistické linky, prokládané klasikami jako
Block Control (Noisia) opravdu rvou střeva. Support chlapíků ze Cyberfire
splnil moje očekávání a i přes nijak výjimečnou mixáž si kluci
zaslouží uznání za opravdu vytříbenou a nenudící selekci.
Klub se pomalu začal plnit a shledali jsme, že návštěvou nepohrdla ani místní děvčata, která měla zřejmě namířeno na R’n’B sbalit nějaký ty cool týpky a překvapeně pohupovala svými třpytkami ověšenými prdelkami do rytmů, které spíše něž partu marnotratných raperů v Rolls-Royce evokují projíždějící lokomotivu (Proket). Opravdu zábavný pohled. Po tomhle nárazu děvčata na chvíli opustila scénu, aby se posilněna několika dávkami utěšující tekutiny vrátila a ve stavu beztíže křepčila za zvuků Infusion (Noisia), už z rukou Yadela. (Infusion je opravdu neuvěřitelná pecka, stejně jako ostatní kolaborace z nového LP Noisie, které osobně považuju za opravdový posun v noisiím soundu.)
Yadel trošku ubral z krkolomného tempa
jeho předchůdců a naservíroval nám lahůdky ve stylu Concussion (Noisia),
nějaké Kemaloviny a techstepové věci, které na parket přitáhly spoustu
tanečníků. Když nahodil Cannonball (Noisia), ruce všech přítomných šly
okamžitě nahoru. Po zábavném intru („I want all of you to stop what
you’re doin’ and listen!”) a s nástupem sklošoupajícího beatu, který
bych mohl poslouchat hodiny a hodiny pořád dokola, začaly první opravdové
taneční orgie. JO! Takhle to má být – beat tak čistý a voňavý, že
králík azurit s palmexmanem se nestačí divit. Dělovou kouli potom Yadel
rozpustil v technoidním bahně, které gradovalo do neuvěřitelné basy, jež
byla posléze rozseknuta nabroušenou břitvou pravděpodobně ze Sporovy
starší produkce. Šílenství. Z neurofunkové džungle najednou vystrčil
svůj plochý zobák Disco Dodo (Lynx), který si s námi chvilku zalaškoval,
ale pak zmizel zas Back to the Jungle (State of Mind).
Příchod hlavních hvězd byl na spadnutí
a hala se začala trošku plnit – nevím, jak je to s počty lidí
například na B4B, ale Fléda je vždy nacpaná k prasknutí. Na Lifted party
se sjelo zhruba 500 lidí a Envelopa působila poloprázdně. Organizátoři
přišli trošku zkrátka, protože počítali s návštěvou trošku vyšší,
ale nám posluchačům to proti srsti rozhodně nebylo. Tanečníci zaplnili
parket, ale v klubu se dalo svobodně pohybovat a člověk se nemusel
donekonečna prodírat davy dětí v předsálí jako na Flédě, kam se
poslední dobou chodí za dvě stovky zazevlovat na sedačkách a prezentovat
svoje nový hadry. Flus! Plesk! Do Olomouce se naproti tomu sjela spousta
skutečných posluchačů, kteří vytvořili parádní, skoro by se dalo říci
„rodinnou atmosféru“ – pár sjetých oplodňovačů beden se našlo, ale
ti vám party zpravidla nepokazí, pokud udržujete určitý ochranný perimetr.
Ještě před příchodem tří pekelných velvyslanců jsme se posilnili naší
oblíbenou energiiobsahující avšak hubuzalepující coca-colou a připraveni
na sonický orgasmus jsme se vydali hledat ideální místo pro tanec.
Poskakujíc v ohnisku zvukového působení v zadní třetině parketu jsme
přivítali prvního mozkorváče – Chris Renegade zmáčkl play na svém CDJ
a skutečná party mohla začít.
Chris se s námi nijak nepáral a tušíc, že jsme
již více než dost rozehřátí, začal vytahovat jednu pecku za druhou.
Parádní atmosféra vytvořená českým supportem se v mžiku změnila na
totální peklo. V jednom z lifted podcastů Spor pronesl památnou, celou
lifted produkci vystihující větu:
„Drum and bass is supposed to be fun“ – ovšem na rozdíl od některých producentů, kteří tvoří zábavné, avšak zoufale bezduché, lehce oposlouchatelné slátaniny, je cesta k zábavě v podání lifted crew dlážděna geniální propracovaností všech tracků, které se tváří jednodušše, ale jejich spojení minimalismu a monumentality, podpořené bezkonkurenční zvukovou stránkou, vytváří zcela novou kvalitu a naznačují určitou cestu, kterou by se drum and bass mohl v budoucnu ubírat.
Z úvodní evolácké drťe vypadlo Ewunovo veledílo
Phone Tap, následované nasraným Odd Numer, z nasraného alba Era of
Diversion od nasraných Evol Intent. Renegade mixoval s absolutní přesností
a citem, takže i tyhle drtící stroje pracovaly s nezvyklou čistotou a byla
radost nechat si je pumpovat do svíjejícího se těla. Welcome to Shanktown
(Vicious Circle), nádherně propojený s nějakou kovovou šíleností,
z nás málem sedřel kůži. Trojice pekelníků zatím poskakovala po stagi
jako by se nechumelilo a Chris vybíral ze svého bagu oblepeného nálepkami
Offkey stále masitější mordy. Hightempo sérii přeťal Sporův remix
Stompbox (BOOH!), jehož kostiobracející intro na tomto zvuku fungovalo
opravdu náramně. Do Stompboxu našrouboval Meditation (Noisia) –
„Everybody move !!!“ – orgas.
Pak přišlo něco co jsem nečekal – Signal (Fresh) – některé tracky prostě nestárnou a řev publika to dokázal. Po chvíli přiložil do kotle novou verzi Neo (Hive & Keaton), jejíž asynchronní basodrť jsem dosud nepobral. Obligátní Block Control VIP (Noisia) zněla v podání Chrise jaksi zábavněji, stejně jako letitá pecka Vault (Pendulum), která byla jedním z mých osobních vrcholů večera. Celou svou show zakončil Odpadlík rewindem na Dirge (Spor & Ewun), jednom z klenotů z Lifted pokladnice.
Odpolední pokouřeníčko, frisbee a
strastiplné hledání klubu se na nás podepsalo více než jsme čekali –
dostavila se odporná únava, která nás brzdila jak v tanci, tak ve
vnímání hudby. Never more! Naštěstí za pult přiskočil Spor, který nás
nenechal ani na chvíli vydechnout – jeho přesné rychlé mixy spolu
s geniální konstrukcí celého setu, naplněného až po okraj lahůdkami
z jeho vlastní produkce, se postaraly o bezkonkurenční vrchol večera. Jeho
vystoupení se pro mě stalo jakýmsi protipólem toho, co předvedl Andy C na
Hradhouse – teasy, doubledropy, vynucené rewindy – to vše
v černočerném provedení. Božské. Nastal taneční rej kterého jsem se
stal dobrovolně-bezmocnou obětí. Do Cannonball (Noisia) namíchal nějakou
pro mě neznámou kybernetickou řež, která „kanón-efekt“ ještě
znásobila.
Atmosferický Molehill (Spor) vyústil
přes nějaké teasy do Will Shatner (The Upbeats), jednu z podle mě málo
doceněných skladeb z Upbeaťáckého alba. Spor své notoricky známé hity
jako We Dominate (Spor & Ewun) prokládal perfektně sedícími teasy,
které ještě umocňovaly jejich působení a nutily nás i přes stále se
prohlubující únavu do rytmu kmitat vším, čím se dalo. Naštěstí
zmírnil tempo aspoň na pár vteřin pomocí intra z Phone Tap (Ewun), které
ale bylo nemilosrdně převálcované něčím úplně jiným a Spor se jen
ušklíbl při pohledu na roztančený dav. Knock You Down VIP nádherně
prolnul s nějakou Virusárnou a celé to vyústilo v úžasný moment, kdy
přihodil 1Up (Spor). Dav reagoval naprosto skvěle a tak nám po chvíli jako
odměnu nabídl Stompbox (Quemists – Spor remix) – mlask! Celá tato
série vygradovala do zvláštního finále v podobě Warrior (Calyx &
Teebee) v nějakém novém remixu (!) či co… každopádně paráda! (Škoda,
že seriál Prison Break, z kterého je převzata úvodní hláška, už
poslední dobou tak parádní není.)
Celý večer jsme na to čekali, tušíc, že to přijde a přišlo to právě v čas – božská Levitate (Spor & Ewun & Evol Intent) – We get lifted, lifted, lifted, lifted !!! Boží !!! Jeden z nejlepších a nejpropracovanějších tracků, co jsem kdy slyšel. Samozřejmě do ní nasmažil nějaký tease a celé se to rozplynulo v Dying of the Light (Spor & Phace), pak nějaké další sporoviny, pak Toxic Shock (Pendulum – Spor remix), Block Control (Noisia) (ZASE!:)) a finální masomlýnek, v kterém pomlel 8bit Bitch (Evol Intent – Spor remix), do ní Dreadnought (Spor), tatínkův nářek „I grew up a fuckin Screw up!“ (Ewun) a konflikťácký klenot, jeden z nejlepších tracků všech dob Messiah ve Sporově překrucujícím remixu. UF! Spor totálně zaválel a troufnu si říct, že jeho výkon předčil veškerá očekávání. Že zahraje všechny své mordy, to bylo jasné, ale že do každé z nich našroubuje minimálně jeden tease a celý set bude až na dva-tři rewindy maximálně kompaktní, to bylo teda příjemné překvápko.
Když Spora vystřídal Apex, těšil jsem
se, že si mé zruinované tělo na chvilku odpočne u lehčích Apexových
tracků jako Easy Rider a podobně – a ejhle! – Apex naopak ještě
přitvrdil a uzemnil nás evoláckou – barákopadající selekcí, kterou
jsem já osobně už nepobíral a zaujal jsem pozici za stagí. Spor s Chrisem,
obletováni fanoušky, podepisovaly cáry papíru a byli neustále bombardováni
požadavky na zvěčnění se se suvenýrochtivými fanoušky. Nutno podotknout,
že jsou oba velcí sympaťáci a rozdávali úsměvy na všechny strany.
Těžko říct jestli to bylo tím, kolik toho vypili, ale každopádně
přispěli k parádní až rodinné atmosféře večera. Z toho, co Apex
zahrál si pamatuju (při Sporově vystoupení jsem si rozšlápl tužku, kterou
jsem si zapisoval tracky :) jen Dual Processed (Calyx & Teebee) a Dirge,
která se stala se třemi zářezy po boku Block Control nejfrekventovanější
skladbou večera.
Noční můru (doslova) v podobě krkolomné cesty zpět do Brna zde nebudu radši publikovat, protože už její popis by v leckom mohl vyvolat sebevražedné myšlenky … :) Nezbývá než dodat, že Cyberfire Lifted Music Party se stala jedním z mých nejlepších drum and bassových zážitků v životě a to především díky bezkonkurenčnímu zvuku, skvělým lidem (ať za pultem nebo na parketě) a úžasnému prostoru klubu Envelopa. Nashle na Noisii.