text: MAMBA, foto: M4Y4 (Poslouchej.net, kompletní fotoreport ZDE)
Když jsem se dozvěděla, že na Bush v rámci oslavy narozenin klubu Roxy přijede legendární London Elektricity aka Tony Colman, zaplavil mě pocit mírné nostalgie. Přece jenom se silně podepsali na mých začátcích s drumandbassem a vynechat takovou party bez zpytování svědomí bych nemohla, přičemž ani nálepka před vchodem do metra „Stop Bush!“ mě nezastavila a začala jsem anticipovat party s podporou různých Háček a vokálovek se srdceryvným textem.
Pořadatelé večírku se nás hned ze začátku snažili dostat do poblouzněné nálady a přichystali šampaňské zadarmo. Inu děkujeme, ale my se raději půjdeme zaměstnávat hudbou. Neměla jsem však to štěstí a zaslechla jenom poslední fragmenty setu od Panoramy, který do Zeppelina (Culture Shock) nasoukal System (Nu:Tone, Matrix and Futurebound rmx), což mým uším moc nelahodilo. Další pohledný předskokan Tonyho byl Ghonzales, kdy se parket začínal zaplňovat převoněnými dámami i pány a on vsázel na Why Time (Calibre). Já sama jsem se už se svojí sklenkou „radosti“ odsunula o kus vedle a nechávala se unášet řečmi o životě. Přičemž padnul nějaký track s českým textem o sluníčku a létu a pohodě a doteď se nemůžu dohledat, co to vlastně bylo. Ovšem to, co hned přišlo, jsme už znali; 9000 Miles (Pendulum) a všichni okolo to brali jako skvělou výzvu k tanci. Já však i nadále pokračovala v konverzaci. Teď už nějaký High Contrast a vypadalo to, že se něco nedaří, protože Ghonzales mírně ututlal hraní a to dokonce dvakrát. Ale vylepšil to skvělou věcí; Deeper (State of Mind, Chris SU), která bere dech a vrací ho zpátky s větším úderem. Další, kdo sfoukával svíčky z narozeninového dortu, byla drobounká Lulu Rulez, která svoje vystoupení pojala alternativně a vyzkoušela si hraní naboso aneb „naturalia non sunt turpia“. Přičemž zabrousila do starších ročníků a přichystala set plný vzpomínek, kdy nejeden postarší jedinec zajásal. A spolu s procítěným mixováním se mi to velice zamlouvalo. Nejen já, ale i spousta dalších příznivců ocenila Music Is Everything (High Contrast).
Antonio, je mi vedro, Antonio kde jsi? Tu už se se správným lišáckým úsměvem dostával na nejvyšší pozici, aby ještě více rozpálil publikum, které už naprosto hořelo nedočkavostí a taky díky špatnému vzduchu, který v klubu panoval. Nad hlavami se nám objevilo velké H a party se mohla rozjet. Přivítal nás samými novinkami, které už co nevidět vyjdou na jeho chystaném albu; Bare Religion (London Elektricity), kterou nechával hrát poměrně dlouho a do ní ladně nahodil další novinku Southetheeastern Dream (London Elektricity), mezitím se MC Wrec snažil povzbuzovat a přál všechno nejlepší k narozeninám. Teď spustil víceméně breakovou věc, která mi silně připomínala předělanou Levitate a do ní nahodil další break, který zřejmě vyšel na Med School. Potom Red Mist (Danny Byrd, ft. Ik) a starou známou The Great Drum & Bass Swindle (London Elektricity), po které se skvěle vyjímala Just One Second (London Elektricity). Palec nahoru! Pak skvělý remix Dont Want A Short Dick Man, kdy bohužel nevím, od koho je, nás rozpohyboval na všechny světový a Tony se jenom culil. A aby hitovek nebylo málo, přidal Weird Science (Danny Byrd) a ruce se samovolně začínaly kývat ze stany na stranu. Správná diskoška, kterou pokoušel dostat na kosmickou úroveň s Halow (Martsman). Jen škoda, že mu pak začal MC Wrec odpočítávat 1,2,3 do dalšího mixu, což bylo úsměvné, ale to neměnilo nic na faktu, že i přes moje věčně skeptické pohledy ke zpívajícím skokanům jsem byla spokojená, protože se nesnažil ze sebe dostat každou blbost a jeho slovní hříčky zněly příjemně a poslouchatelně.
Jindy nádherná, tentokrát na příšerném zvuku nelíbezně znějící No Matter What (Mistabishi), se mi dostávala přes ušní lalok a já byla donucená se na chvíli zastavit a snažit se přetrpět 2minutovou bolest. Škoda toho. Ale po piánkové Something Good (Utah Saints, High Contrast rmx) se mi nálada zlepšila. Pak s dalším návratem do minulosti; Remember The Future (London Elektricity) následoval i návrat za gramcema, aneb rewind. Jakási bublanina, která mi s teasnutým Sub Focusem – Druggy nevadila, ale i tak jsem usoudila, že mi s dusnem začínají selhávat smysly a pokoušela jsem se přes neprůchodnou živou stěnu odebrat k baru, přičemž za zády zněla Space Between (Apex) a MC se do ní pořádně opřel a celý text vyzpíval. V tu chvíli bych asi radši byla feministkou a sesadila mužský zpěv, který mi ji tak kazil. Cum Dancing (London Elektricity), Disconnected (Cyantific) a další novinka All Hell Is Breaking Loose (London Elektricity) mě hnali na moje vyhřáté místo. I Right Here, Right Now (Fat Boy Slim, SKC Remix) mě hudebně vynášel tam někam do nebes. Pak si vypůjčil pár hitovek od starého známého High Contrasta – Kiss Kiss, Bang Bang a Eternal Optimist. I nepohrnul novým vytuněným Shock Outem VIP (Danny Byrd) ba i přihodil rockovější baladu Attack Ships On Fire (London Elektricity). Kam se podíváš, tam se na tebe valí samý Hospital. A mně to vůbec nevadilo. Párkrát, když se mi konečně podařilo odvrátit pohled od rozkošného Tonyho, který svými grimasami a pohyby bavil obecenstvo, jsem vzhlédla o něco výš na projekci. Nemůžu říci, že se mi vyloženě nelíbila, ale k tak rozjásané party bych si spíš představovala nějakou stylovou grafiku, než-li Japonky a svatební obřady.
Skvělá poslechovka s typickou atmosférou od Nu:Tona; Looks Inside (Nu:Tone rmx) a track, který se mi pojí s mnoha mými životními situacemi; The Strangest Secret In The World (London Elektricity) mě posouvali zase o kus dál a s flaškou plné vody (které se mi s mým cukání často vylévala) jsem se rozpohybovala jako nemotorná raketa. Mírně mě zklidnila This Dark Matter (London Elektricity), která se spíš klubem vznášela, než aby do kohokoliv šťouchala a She Lied (Mistabishi), která se činila spíše naopak a Open Your Eyes (Marky and Bungle rmx). Tonyho hrací čas už vypršel, ale evidentně se k loučení nijak neměl a přidal pár dalších novinek; Balaclava (Nu:tone). Tu už se ho snažili vyhostit Nitropank aka Nitrous a 2K, kdy Tonymu se publikum zalíbilo natolik, že odhodiv poslední placku se šel rozpohybovat k MC Wrecovi. Takhle to zkrátka vypadá, když se všichni baví.
Další již zmiňovaní Nitropank si neponechali naladěnou strunu Hospitalu a spustili Rainman (Brookes Brothers). U mě se dostavila další touha se nadechnout čerstvého vzduchu a opustila jsem prostory. Spolu s lepším prokrvením těla se vrátil i High Contrast – Everythings Different a Voyager (Makoto and T AK). V posledních minutách mého působení v klubu jsem si spíš podepírala rukou bradu a slibovala si, že se příště před takovou party vyspím, protože ty vyladěné mixy a dobrá selekce byly více než chutné. Ještě padlo Keep Moving (T Phonic), Cover Story (Cyantific, Matrix), Hell Hath No Fury (Klute) a já se mohla s klidem odebírat na své nenáviděné místo na čekání na autobus s červeným pruhem.
Všechny plusové body by si zasloužila Tonyho selekce, ale jeho mixování-nemixování mě docela rozčarovalo. Prakticky nemixoval, jenom nechával hrát jednotlivé placky, při kterých často rewindoval. I vzduch v klubu by mohl zabíjet a spolu s divnou projekcí jsem Roxy odsuzovala. Ale i tak jsem ráda, že jsem znovuobjevila kouzlo labelu Hospital a pro ty, kteří na to stále čekají, doporučuji si Tonyho dát na Cosmic Tripu.