Do areálu, ve kterém se třetí ročník Open air fieldu konal, jsem
dorazil něco před pátou a jen co jsem prošel vchodem, který byl tentokrát
umístěn uprostřed přední hradby plotu, jsem uviděl něco,co se stalo
hlavním jmenovatelem celého letošního ročníku. Bahno. A to bahno
s velkým B i s velkými zbylými čtyřmi písmeny. Bahno bylo prostě
všude, a i když se z něj dá vinit pouze příroda, stalo se hlavním
záporem téhle akce. Ještě než mě otrlí systémáci prohlásí za bábovku
zvyklou na častý pobyt v nebahenním prostředí, musím uznat, že místy se
to dalo zkousnout, ale například C-lounge byla celá odříznutá od zbytku
festivalu mokřinou a lidi se vždy v dlouhých dvojstupech šinuli přes
jediné snesitelné místo, kde oba břehy odděloval potůček široký asi jen
na dvě šlápnutí – minimálně tam by bylo vhod hodit přes to nějakou
dřevěnou paletu… Sečteno podtrženo, na jednotlivých stanovištích byla
už zem suchá či udusaná (mimo pravého vstupu do Freestyle clubu), pokud
jste se ale po nějakém vydařeném setu chystali na přesun, tohle vás trochu
vrátilo do reality. Já jsem právě jeden z těch, kteří si to pilně
projdou, takže tady následuje shrnutí hudebního dění hezky jedno pódium
po druhém…
To, co asi junglisty zajímá nejvíc, byl stan nejmenší, nazvaný Jungle
Zoo. I já jsem tam zamířil ještě odpoledne celý natěšený na Stanzima.
Naši oblíbenou radio star jsem viděl i pár dní před Open air fieldem na
velice vydařených Free mondays in breakbeat a byl jsem zvědavý, jestli
i tady zazáří. Zatímco v Roxy pod jeho rukami svištěli samí Koma and
bones, Fauna flash v lahůdkovém remixu od Stereotypa nebo stará dobrá
Pearls girl od Underworld, tady Standa ukázal svou rychlejší tvář, ovšem
stejně příjemnou. Když jsem do stanu přišel, střídal se Stanzim po dvou
deskách s Ghonzalesem, Mcs hlásili a set se nesl v pohodovém duchu typu
Commercial suicide. Další návštěvu, která se vyplatila přinejmenším
stejně, jsem do junglového stanu podnikl, když hrála Katcha klasicky
doplněná o Kláru N. a Nu-C. Tahle trojice už své sety vypilovala
k dokonalosti a i když Mcs jeli skoro nonstop, určitě ve stanu nikdo, komu
by to vadilo. Skvělá pařba plná Katchiných hrátek s mixákem ke konci
vygradovala do dvou megahitovek – Return of forever a Shake ur
body.<IMG2L> Jak hráli Bad company se bohužel ode mne nedozvíte,
prostě jsem si na jejich vystoupení nepřipadal dost drsný. Ne že bych
neuctíval jejich tvorbu, potřebná drsnost by tady spočívala ve schopnosti
infiltrovat v této době už absolutně nacpaný stan – když jsem po
koncertu Chemiků rozhrnul vstup do junglového stanu a doslova jsem narazil do
neprostupné hradby lidských těl, radši jsem to vzdal. Takhle narváno bylo
na málokteré party, takže asi hráli dobře.
Zatímco junglový stan mohu jenom chválit, hvězdy stanu freestylového mě
nijak nenadchly. Před půlnocí hrál Lee Coombs sám, kolem třetí jsem
shlédl část jeho setu s jedním Stanton Warriorem a zatímco jsem čekal
tučné londýnské bassliny, ragga vokály a rytmickou akrobacii, ve
skutečnosti měl jejich breakbeat blíž k unylému houseu než k junglu.
Celkově žádná show a ani zapojení druhých gramofonů se na setu dvakrát
neprojevilo.
Na C-lounge jsem nejdřív chtěl chytnout začátek Hoffeeho, ještě ale kolem
půl hodiny prodlužoval DJ před ním (asi Blue). Kruder a Dorfmeister,
Cinematic orchestra – pohoda. Další událostí, která zde stojí za
vypíchnutí, jsou Dzihan a Kamien. Je paradoxní, že jejich skvělý set jsem
vlastně neviděl, ale přesto ho mohu směle označit za jeden z nejlepších.
To vše díky přenosu Radia 1 – doma jsem si nařídil nahrávání přenosu
na dobu vystoupení Chemických bratří, no a díky tomu jsem získal skvělý
záznam této německo – chorvatské dvojice (ano, v této větě byla
přítomna trocha ironie). I přes rozčarování z toho, co jsem doma na
kazetě nalezl, musím přiznat, že vychutnat si tuto loungeovou hudbu doma, je
lepší, než poslouchat je na místě z přehnaně hlučného systému bojuje
přitom o místo ve frontě na pivo s hlučným cizincem. Set D+K nebyl
úplný zázrak, ale pokud bych ustavil kategorii „zahraniční hosté mimo
Chemiků a mimo těch, na které jsem se nedostal“ tak Dzihan a Kamien drží
zlaté medaile. Hráli většinou typický mnichovsko-vídeňský styl, ovšem
žádné provařené hitovky. Jednou z mála známých věcí byla třeba
Superstylin od Groove armady. Později jsem na C-lounge zašel okouknout
Marcela, jen abych zjistil, že jeho live set se odehrává bez živých
nástrojů, a ke konci jsem ještě zahlédl Zjelvu. Ten se s nějakým tím
dýdžejováním vysloveně nepáře, to bylo vidět už na minulém ročníku.
Místo něj by tam nahoře mohl stát kdokoli z nás a pouštěl by své
domácí greatest hits. Zjelva pustil Seala („as seen on MTV“), potom
v těch sto deseti decibelech začala řvát nějaká funkerka, abychom ji
vzali do „funky townu“ – právě ve chvíli mého úprku přes bahno
pryč na hlavní stage.
<IMG3L>
A protože v techno stanu jsem nikdy nepobyl tak dlouho, abych mohl
odpovědně povyprávět (řeknu jen, že jsem tam čekal víc lidí), zbývá
jen prozradit mé dojmy z Chemicals a spol. Ve skutečnosti jsem se kolem
tohoto pódia ochomýtal ještě dlouho před půlnocí – jak hrají Michael
Burian, Tráva a Ladida, každý ví. Všichni perfektně zvládají své
vyhraněné styly a tady nikdo z nich nepřekvapil jak v kladném, tak
v záporném slova smyslu. Opravdu zajímavé to začalo být se Sashou, ze
kterého jsem díky zpoždění Chemiků viděl celou hodinu. Někomu se zdá
Sasha moc komerční, já ale oceňuji, že se nesnažil podbízet se publiku
sázením jedné upbeatové desky za druhou a neslevil ze svého osobitého
stylu, který se možná ani před tisícovky lidí nehodí. Teď ovšem už
něco o hlavních hvězdách. Tohle byl očividně jeden z jejich lepších
koncertů. Jak se den před festivalem svěřili v rádiu, ne vždy je jim po
chuti improvizovat a jamovat a v tom případě bylo české obecenstvo jedním
z těch šťastnějších. Přirozeně, že zázračné hitové riffy z Block
rockin beats, Sunshine underground nebo Private psychedelic reel musí zůstat
na místě, to ale neznamená, že tyto skladby unikly momentálním zásahům.
<IMG4L>Samozřejmě zazněly i hitovky jako It began in Afrika nebo Hey
boy hey girl, pro elektrofreaky byla hned druhou skladbou v pořadí Music:
Response. Nejvíc ovšem improvizačním manýrám manchesterských noiserů
podlehly slavné Song to the siren a Out of control, stejně jako potěšily
několikavteřinové „útržky pro labužníky“ z věcí jako Under the
influence, Elektrobank, Setting sun a Life is sweet. Při živém podání
nejnovějšího singlu The test dokonce Chemikům trochu ujela ruka při
spojování dvou samplů do stejného rytmu, což se dá brát jako takový
milý důkaz skutečného „live“. Celkem Chemical brothers hráli o něco
déle než 90 minut a pochybuji, že někoho nedostali. Za zmínku stojí
i skvělé projekce. Po Bratrech začal ve dvě hodiny hrát Dave Angel,
kterého jsem se vzdal ve prospěch všech těch věcí zmíněných výše
v textu, a naposledy jsem na hlavním pódiu shlédl první půlhodinu
z Felixe da Housecata. Jeho studiová produkce mi zrovna po chuti není, ale
když se z reproduktorů po velice špatném mixu začal linout Personal Jesus,
řekl jsem si, že aspoň bude sranda. Ještě chvíli Felix pokračoval
v podivných deskách a kopajících se mixech, ale pak ho asi někdo ze
zákulisí usměrnil a od té doby hrál jen normální „trochu-retro“
house. Tím pádem ztratil svůj styl.
<IMG5R>
Takže byl tento ročník nejlepším Open air fieldem, nebo ne ? Pokud jde
o všechny ty aspekty mimo hudbu, jako komfort nebo organizace, tak určitě
ne. Za bláto sice nikdo nemůže, ale našlo by se i pár dalších
nedotažených věcí ( line-upy byly pouze na stanech a za kompletní musel
clubber vysolit padesátku, trochu nešťastné umístění záchodů…). Taky
Djská vystoupení tohoto roku asi nedoženou vystoupení Jeffa Millse nebo
Jumping Jack Frosta, i když D+K či Sasha byli vysoko nad průměrem ( a Bad
Company zřejmě taky…). Živé vystoupení Chemical brothers ale vše
posouvá do úplně jiných dimenzí, tak ať si nakonec každý rozhodne sám
za sebe. Já už se těším na živé vystoupení Orbital.
text:Jindra
Jvolak@seznam.cz
foto:Gonza@techno.cz