Nějakou dobu už vydáváš tracky u zahraničních
vydavatelství. Ovlivnilo tě to nějak? Máš teď víc hraní, přátel,
nabídek k sňatku?
Hraní mám určitě víc, to spolu samozřejmě souvisí, i když to
v českým kontextu není tak přímá souvislost. U nás ještě platí, že
člověk může být pohodlně jen DJ a nemusí k tomu dělat hudbu, což už
v cizině není tak běžný. V tom jsou Čechy dobrý nebo i špatný
zároveň. Já jsem osobně rád, když je někdo jenom dobrej DJ, protože je
to podle mě trochu jiná disciplína než být jen producent.
Pomohlo ti to to vytvořit nějaké nové kontakty?
Určitě, na spoustě míst na světě máš nějakýho kamaráda, kde můžeš
třeba přespat.
Ten dopad není tak jednoznačný, ale určitě máš víc hraní.
U nás to pořád hodně funguje na kamarádském principu. Takže jde hodně
o to, s kým jsi byl někdy na pivu, a to jak hraješ, se částečně
odsouvá do pozadí.
Tak je to asi všude. Pokud nejedeš hrát do ciziny, kam si tě pozvou
vyloženě na základě tvorby.
Zdá se mi, že se u tebe dá pozorovat určitý hudební vývoj,
přikláníš se teď k trochu experimentálnější tvorbě. Proč ta
změna?
Je to tak. Člověk chce dělat pořád něco jinýho. Respektive jsou lidé,
kteří dělají pořád to samé, ale nechápu proč.
Napadá mě Clipz…
Jasně nebo Dillinja. A to se nemusíme omezovat na hudbu, ale v každém
druhu umění lidé opakujou úspěšný formulky. Na jednu stranu to docela
chápu, můžou mít nějaký závazky a potřebujou vydělávat peníze…
Dneska už jsou technologie hodně dostupný a hudbu může dělat opravdu
kdokoliv. Ale já mám pocit, že z technickýho hlediska už není, co jsem
dřív dělal, tak jedinečný. Dělat to může fakticky každej, a proto mám
nějakou potřebu hledat osobitější rukopis, zkoušet něco novýho. Ale
nemusí to být hudba, která je tak jednoduchá k pochopení.
Ono je možné najít v tom nějakou vyváženost. Část produkce mít
jako zdroj příjmů a část jako experimentální tvorbu. Třeba Teebee
s jeho labelem Subtitles takhle dřív vydával desky. Jedna strana měla desku
prodat, druhá měla být experimentálnější tvorbou. Ale v poslední době
už se zaměřil na dancefloorovější stránku věci.
Možná je ideální situace, kdy je hudba podporovaná nějakým mecenášem a
ty máš pak absolutní tvůrčí svobodu. Do tý rovnice potom nevstupuje
nějakej faktor úspešnosti, že si tím musíš vydělávat nebo že tě nekdo
musí pozvat na akci.
Třeba ve Francii měli umělci splňující určitý kritéria nárok na
placenou dovolenou. Když jsi kupříkladu během roku udělal nějakou
výstavu, mohl jsi mít ten rok placenou dovolenou. Stát takhle umění
podporoval a díky tomu tam vznikla spousta zajímavejch věcí. Jenomže zrovna
francouzská kultura je hodně sama pro sebe. Kapely zpívají jenom
francouzsky… i když Justice a celá vlna francouzskýho housu je hodně
úspešná.
Kde vidíš Brooklyna hudebně za pět let?
Tak to nemám ponětí. Doufám, že budu ještě něco dělat, že budu mít
čas a že se mi to ještě vyplatí. Ale určite budu dělat něco
souvisejícího s hudbou.
Cítíš se povoláním jako hudebník?
Moc rád bych. Otázkou je, jestli to bude možný. Je fakt, že to do teď
nějakým způsobem možný bylo. A rodiče mi pořád říkaj, abych konečně
začal dělat něco pořádnýho. Za pětadvacet let se mi to ještě
nepodařilo.
To je asi názor tvých rodičů, spousta lidí si myslí něco
jiného.
Je to věčná otázka. Buďto dělat něco, co tě baví, a nežít v extra
blahobytu a nebo se „zaháknout“ v kanceláři, čemuž se zatím
vyhýbám. Pravdou je, že poslední dobou hodně směřuju k věcem, co se
týkají zvuku nebo produkce. Takže by v tom mohla být nějaká budoucnost.
Mohl bych mít třeba komerční studio nebo něco podobnýho.
Skoro před rokem a půl jsi se v rozhovoru pro Shadowbox zmiňoval
o novém albu. Prohlásil jsi, že bys album chtěl mít asi do roka hotové.
Němělo by to být drum’n’bassové album, ale experimentálnější
pop.
Zatím to tak vypadá, ale problém je v tom, že clověk vždycky udělá
nějakou novou skladbu a pokáždé se tím koncept alba posune jiným směrem.
A dva starý tracky pak třeba vypadnou, protože se tam už nehodí zvukově,
stylově nebo esteticky. Mám zhruba třetinu hotovou a jsou to pomalejší
experimentálně popový skladby, v půlce z nich zpívám. I když je to
nejspíš málo pop na to, aby to hrála jiná rádia než Rádio 1 a Wave. Ale
občas mě hráli třeba na radiu Express. Album jsem chtěl mít hotový do
vánoc, teď už si řikám spíš do února, ale i to je optimistickej
odhad.
A jednal jsi s někým o vydání?
Zatím jsem jednal s Quazidelict a v Americe je drum’n’bassový label
Westbay, který má o tyhle věci zájem.
Kdyby sis mohl vybrat libovolný track k remixování, jaký by to
byl?
Já mám u moc dobrých tracků problém, když je mám remixovat. Bojím se
totiž, že to nikdy nemůže být tak dobrý. Remixoval jsem třeba track od
Khoiby a fakt jsem nevědel, co s tím, a tak z toho vznikl šílenej noisovej
experiment… Kdybych si mohl vybrat, asi bych remixoval něco z nový desky
Jazzanovy. Ta je fakt výborná. Zní jako deska z 60. nebo 70. let. Je to
všechno živě nahrané, nejsou tam samply a není to skoro ani produkovaný.
Je tam strašně moc dobrýho materiálu, se kterým se dá pracovat. Je to pro
mě asi deska roku. (Po rozhovoru jsem si zjišťoval něco o novém albu a
objevil soutěž, ve které se má remixovat track z nového alba Jazzanovy.
Brooklyn byl z té informace nadšený).
Takže bys neremixoval žádnou klasiku?
Třeba Billie Jean (hit Micheala Jacksona, pozn. Autora) by nebylo špatný
zremixovat, ale toho bych se vážně bál. Problém u tak slavných tracků
je, že si na ně člověk často vytvoří názor, ješte než je slyší.
Co byl první impuls k vlastní produkci? Hrál si předtím na
nějaký hudební nástroj?
Chvíli jsem chodil do lidušky, ale tyhle dva světy jsem si v tu dobu nijak
nepropojil. K produkci jsem se dostal vyloženě přes počítače, protože
jsem tenkrát programoval. Pak jsem objevil tracker, což byl jednoduchej
program, kterej umožňoval skládat hudbu, aniž by si člověk kupoval
nákladný hardware. Neexistovaly dostupný programy, jako jsou dneska Reason
nebo Fruity Loops. Existovala Cubase, ale ta tenkrát bez hardwaru k ničemu
nebyla… Takže jsem používal program, ve kterým se skládání hudby
podobalo spíš programování. To mě bavilo, ale hudebně byly ty věci dost
tristní… Později vyšla kompilace Jungle is Massive, kde mělo pár lidí
skladby. Mimo jiné i můj kamarád používající stejný program jako já.
Dost mě nakoplo, když jsem viděl, že se i s 386× nebo 486× dala udělat
muzika, která se vydá na CD a někdo si ji i dobrovolně pustí.
Jak zpětně nahlížíš na svoje starší releasy? Vzal bys něco
zpět nebo máš naopak pocit, že byl některý z nich zásadním krokem
v tvé kariéře?
Říká se, že skladba není nikdy hotová, ale s nečím jsem spokojenější
víc, s nečím míň. U některých věcí bych byl radši, kdyby nevyšly.
U lidí to ale funguje úplně jinak. Ty standardy, co si určuje sám
producent, jdou často úplně proti tomu, co se líbí lidem.
Velkou roli hraje, že máš jako producent vytrénované ucho a
vnímaš věci, které spousta běžných posluchačů neslyší nebo
neřeší.
Technická stránka je významná, ale zásadní je určitě i ta stránka
estetická. Když už nějakej postup slyšíš hodněkrát a víš jak je to
udělaný, tolik tě to neuspokojuje. Vím, že bych například dokázal za
pár minut složit kvalitní sled akordů na rhodes piánu a lidem by se to
líbilo. Ale už jsem podobný postupy slyšel tolikrát, že to neudělám a
spíš hledám něco neobvyklýho. Ještě víc je to vidět na lidech, kteří
studovali třeba konzervatoř. Často je už nedokáže zabavit nic
z mainstreamový hudby. Ví jak to udělat… Já mám hudební vzdělaní
omezený a postupně si ho doplňuju, tak mě ještě spousta věcí překvapí
a dokáže nadchnout. Na druhou stranu už spoustu věcí znám a tolik mě
nebaví dělat to, co znám.
Dřív jsi přispíval do časopisu Ultra:mix a na náš server
Shadowbox.cz, proč jsi se v tomhle směru přestal angažovat?
To jsem utnul úplně programově, byla to moc velká schizofrenie. Když je
človek producent, hodnotí věci, který by asi hodnotit neměl. Třeba se
příliš zaměří na technickou stránku. Věci, který jsou dobrý, se ti pak
kvůli něčemu nelíbí. Zkrátka bylo při psaní recenzí těžký zachovat
objektivitu, protože máš nějakej vkus. Fakt dobrej a vyzrálej recenzent by
měl být schopnej udělat těch pár kroků zpět a hodnotit hudbu v tom
kontextu, kam patří. Když se mu líbí hip hop a odsoudí všechno ostatní,
je to špatně. Já cítil, že bych do těch recenzí moc promítal svoje ego.
Tak jsem to radši všechno ukončil.
Chtěl bys založit svůj vlastní label?
Chtěl, říkám si to pořád. Zároveň si taky vždycky říkám, že ještě
nejsem dost známej na to, aby ten label lidi sledovali sami od sebe. Pořád by
na tom labelu člověk musel vydávat vděčný pecky. A lidi by si nekupovali
ty skladby jenom proto, že vyšly na konkrétním labelu. Některé labely
mají pověst, díky který se skladby kupují už jen z principu, že na něm
vyšly. Namátkou Metalheadz, částečně i Hospital…
Třeba Shogun taky trochu. Ti právě vydávání nastartovali tím, že
začali s přístupnými věcmi, aby na sebe upoutali pozornost, a teď už je
spousta lidí sleduje sama od sebe.
To je přesně stav, kde bych chtěl být. Taky abych byl finančně nezávislej
a nemusel to dělat s vidinou nějakýho zisku. Aby mi stačilo být na nule
nebo to i lehce dotovat. Člověk by pak měl fajn pocit, že tam vydává
něco zajímavýho. Ale v tom stádiu nejsem, a proto na to kašlu. Určitě by
člověk mohl mít malej label a vydávat třeba na Beatportu mp3, ale příjde
mi, že to nemá takovou hodnotu.
Říká se, že součástí drum’n’bassový producentský formulky
je vybudovat si jméno a založit vlastní label.
Každý týden vznikne další label a skončí na dvou vydaných deskách. Ale
je to i chyba distribuce, protože 90% labelů funguje na principu P&D
deal. Což znamená, že desku vydá distribuce, zaplatí za ni všechno, a
label jim dodá jen grafiku a věci okolo. Samozřejmě to ta distribuce
udělá, jen když věří, že skladby potom prodá. Ale to jsou jenom takový
virtuální labely. Těch opravdovejch vydavatelství je jenom pár.
