text: HACKENALIEN
fotky: WOBLOSZ (celý fotoreport na Poslouchej.net)
Ne, že bych se teda nějak extra těšil, ale vidina noci strávené zíráním do zdi mi imponovala méně. Správně namítáte, že party s kamarády je přece super, ale to samé zažiji, když se budu na jejich štěstí koukat doma na fotce. To, že se všichni baví, neznamená, že se bavíte i vy. Avšak nebědujte, na High Contrastovi jsem se chvílemi i smál. Většinou sám. Třeba když jsem se smál “kšeftaři”, jenž se mi snažil prodat lístek před vchodem za 500. Směšné. Za tolik už dnes nepořídíš ani kvalitní blow-job.
Správně tušíte, že ten večer byla roxy plná lidí. Často mladších než já. Hmm. Pohled na Ghonzalese, hrajícího back-to-back s Babe LN skrze Serato, mě uklidnil (namátkou Bachelors of Science, Culture Shock, závěrečná Kiss Kiss Bang Bang remix). Hráli krásně. Ano, za tím slovem si stojím. Svižné mixy, odvážná selekce, které se dostávalo příznivé odezvy (škarohlíd samozřejmě namítne, že díky nadrženosti publika), plus odér kouzla chtěného očistily mne od nánosu špíny zmatenosti, jež na mne ulpěla cestou k djskému kotci. Některá děcka očividně něco spolkla, ale to se dětem na party stává. Tahle sorta vibraci příliš neznečišťovala; tak kde se vzal ten rušivý signál?
Hru na detektivku rozšiřuji analýzou druhé sorty decentně vystrašených děvčat, která jejich muži (a naopak) vzali na party prvně. Netřeba příliš pokročilého intelektu na sázku, že zde bude problém klíčit spíše nežli v ošlehaných tvářích protřelých nadtřiadvacátníků. Do začátku setu hlavní hvězdy večera to nebylo příliš cítit, neboť ve vzduchu převládalo napětí nadrženého očekávání, kteréžto ladně přemohlo neklid z nezvyklého prostředí, nepísničkového stylu pouštění desek a podivných upocených tanečníků. Napětí, které nadšeně podporovali natěšení jedinci, díky nimž se mohl High Contrast cítit při svém nástupu jako rocková hvězda. Napětí, díky němuž byl start party oděn v hustě jiskřící atmosféře.
Lehce si ovšem jeden domyslí, že oni panenští návštěvníci se k návštěvě rozhodli na základě poslechu CD či písniček v rádiu a ne nějakého djského setu. Těžko odhadnout, kolik jich tam bylo, na parketu moc k vidění nebyli – splývají bez pohybu s davem. Osidlují místa s dobrým výhledem. Většina z nich netrpí náhlou láskou k nestandardizovaným druhům tance (rozuměj dementní pseudotanečky, jež jsou k vidění ve videoklipech a které se vyučují v “tanečních centrech”; vyznačující se vždy tím, že jde o tance “k hudbě” a ne “na hudbu”). Přesto jsou slyšet při každé High Contrastově hitovce, až vás za(m)razí, odkud se line onen chór aplaudujících hlasů.
Nicméně zhruba po půlce High Contrastova setu to nevědoucí začali vzdávat a definitivně popustili otěže svému rozčarování (proč do mě strkají; proč nehraje mé oblíbené písničky z cd, ale něco jiného; proč mi stoupají na místo, kde stojím; proč jsou všichni tak zpocení; božínku, mně budou smrdět vlasy, néé, etc..). Což se bohužel podvědomě podepsalo i na (snad jen části) zbytku. Právě tento element hodnotím jako klíčový v odpovědi na otázku, proč se tentokrát z High Contrastova vystoupení nestal pamětihodný zážitek. A je celkem jedno, jestli to nazvete klasickou českou nespokojenostní demencí, kdy se fluše frustrace na všechny okolo, jen proto, že něco je jinak, než my chceme, aniž jsme schopni popsat, jak to chceme a v čem je to špatně. To by však samo o sobě nestačilo.
Ruku v ruce s tímto elementem totiž kráčel podivně nekompaktní výkon, který podala sama hlavní hvězda. První polovina setu byla skvělá, různorodá, živá a svižná. Ovšem ta druhá… těžko odsoudit. Někde zkrátka stala se chyba. To, co první hodinu fungovalo, v té druhé fungovat přestalo. Contrastovi nešla selekce od ruky, nastaly prodlevy v mixech, které se rovněž vinou ne-zcela-přátelského vedra odrážely na prodlevách v reakcích publika. Přítomnost se vytratila a její místo zaujmulo zapocené očekávání lepších momentů-desek-mixů. Třeba skutečně na vině bylo jen a jen to otravné dusivé utlačivé vlhké vedro. Nebo můžeme spekulovat o aktuálním nedostatku desek vhodných pro Contrastovu “klasicky-liquidně-energickou” selekci, v jejímž důsledku hrál více napříč drumnbassovým spektrem a úplně mu tato poloha nesedla. Whatever.
Vím, že jste hloubaví čtenáři a tak správně namítáte, že na takové Edy Rushů a Efrodajty chodí stovky “prvňáčků” a atmosféru to nekazí. Opomínáte však, že na tyto dje se verbují hlavně kalicí jedinci a většina lidí nezná jejich alba, nýbrž jde na jejich vystoupení s očekáváním rychty. High Contrast opravdu není “rychta”. A nikomu určitě nevadí, že v publiku je více děvčat.
High Contrast funguje podobně jako Pendulum. Přibližuje dnb masám. Co naplat, i já jsem byl rád, kolik známých tváří přilákal na dnb akci High Contrast. Na druhou stranu nese to s sebou i negativní elementy, jako například ten popsaný výše. Dvě strany jedné mince. Mince, kterou postupně vyplodí banka každého hudebního žánru jistou dobu po svém vzniku, neboť tak jde přirozený vývoj. Naštěstí má High Contrast stále ještě soudnost a je zárukou určité kvality, což už se bohužel o djských vystoupeních Pendulum říci nedá (přitom ještě před třemi lety patřili k špičce). Každý ať si o tom myslí, co chce – má na to právo.
Contrast hraje stylem rychlejších mixů, než jak si ho pamatujeme z jeho legendárních návštěv ČR v ‘02, ‘05 či ‘06. Opravdové pecky nechá hrát trochu déle, ale mixing to je přátelský, vyhrazený spíše běžnému clubberovi než teasy-hledajícím psům. Rewindy byly asi jen dva či tři a klidně jich mohlo být mnohem víc, naštěstí si Contrast nenechal lůzou diktovat do svého vládnutí. Hodně nešťastná mi přišla volba poslední desky. X let stará cajdákovitá odrhovačka Spread Love se opravdu nesetkala s bombastickou reakcí, po zásluze. Holt ta druhá půlka nic moc no.
Videoprojekce ok, světla ok, zvuk ok. Radost mi dělal hezký zelený laser a od stropu pověšené logo Hospital recordings. Na barech ani nebyly fronty, což bylo poněkud s podivem k počtu lidí v roxy oné noci. Budiž to podpůrným faktem pro hypotézu nestandardního složení publika, již jsem předložil výše. Trošku mi teda vadila absence větráků, ale nač se obtěžovat, že; lid by je roz-(bil/kradl/místil nepatřičně). Plno lidem určitě nevadilo sledovat postupně se obnažující děvčata plná tance. Plno lidí řvalo z plna plic, sotva se “On” zjevil v djské ohrádce. Pozoroval jsem jejich štěstí, bylo to upřímné. Připomínalo to výrazy mladíků prvně spatřujících odhalenou hruď krásné ženy v dosahu jejich rukou. High Contrast pokládá první desku. Výhled zaplňuje jediný objekt. Hometown Glory remix se rozjíždí, dav sálá chtěním.
Následuje zmatené točení se v kruhu nebo se v něm točíme celou dobu? Po deepové chvilce nastoupí davem aplaudovaný groovy track, na který naváže dechberoucí By The Way (Apex). Postupně odevzdávám svou pozici do rukou chaotického přeskupování individuí na podiu a za zvuků mixu z high contrastoviny In-A-Gadda-Da-Vida do remixu Pacmana nalézám azyl pod balkonem. Následují Brookes Brothers, dubstepový remix Wheres my money, high contrastoidní remix, Utah Jazz a po chvilce první pořádná pecka Days Go By (HC). Následoval nový Zinc, minimalistický, jak umí být jen on. Přeceněná hitovka Tear You Down (Brookes Bros), po chvíli od stejných producentů remix Crazy World. To nejlepší však mělo teprve přijít.
Vrcholem setu se stala série začínající megahitem If We Ever (HC) pěkně namíchaným s Take Me Away (Chase & Status) a následující božskou True Romance VIP (D:Bridge), kterou utnul jednou z nejkouzelnějších písniček letošního roku na dnb scéně. Something Good ’08 (Utah Saints; HC remix) byla, jak by řekl Petr „Jizva“ Novotný, top. Následná Borrowed Time VIP prodloužila euforii a od té doby to šlo dolu a už to nikdo nenahodil. Nespravil to ani, brr, Ethernal Optimist (HC), odpornost Feelings (Nu:Tone remix) bych mu nejradši omlátil o hlavu, ale tak ze sračky skvost nevytesáš ani laserem, ani Racing Green (HC), ani kousek Golddiggera (HC remix), které se staly už jen takovými momentkami naděje v řece tělesné marnosti.
Posledním opravdovým highlightem byla Its Not Over (Klaxons; dnb remix), po chvilce ještě ruce-trhající Swamp Thing (Subfocus) a pak Zincův remix dubstepové klasiky The Night. Nadýchanou Return Of Forever (HC) následoval ShockOut VIP (Danny Byrd). Pak už závěrečná Spread Love (Nu:Tone). Celé to promíchejte pár deepařinami, troškou bublanin a těstem zpívánkových hitovek. Neforemný výsledek pečení sveďte na pot v ovzduší nebo na prostředí. Nebojte, letos už High Contrasta nikdo nepřiveze a vy si o tom nebudete muset číst potřetí. Dvakrát to bohatě stačilo ne?
Náhodný návštěvník neví všechno a nikdy vědět nebude. Jeho informační zdroje jsou omezené a jediné, s čím jde domů, je pocit – výslednice všeho možného, co tu noc potkal a zažil. Nabízím verzi příběhu a pokus o analýzu, proč pocit dopadl tak, jak dopadl. Kdokoliv schopný vyprodukovat o něco opřený názor (a ne jen bezbřehé plky dojmů) má nárok kdekoliv publikovat protinázor.
Pokud si někdo myslí, že mu předkládám jedinou možnou
pravdu, tak neumí číst. Nehodlám psát z pozice natřískaného penera,
který si může štěstí koupit v jakémkoliv podniku, poněvadž to není
můj svět a nikdy nebude. Ale chápu, že o takové typy, které preferují
nablýskaný povrch, právě stojíte. A pokud mi z tohoto vašeho světa
píšete, že se mýlím a že váš svět je „v pohodě“, tak máte
pravdu. Pro vás v pohodě je, pro mě a mně hodnotově spřízněné není a
nebude. Jinak mi ty výhružné maily klidně pište dál. Ahoj.