Ani se nedalo očekávat, že začátek bude jiný. Dvacetiminutové čekání u šaten (někdo se tam určitě zasekl i na déle), fronta na WC, fronta na baru na dalších 10 minut. Člověk se tak po takových 35,40 minutách teprve dostal do pohody a mohl podniknout další plán, tedy vydobýt si své místečko na parketu. V relaci k šatně a baru to alespoň pro mě tak strašné s místem na „tancování“ nebylo, přesto by stálo za zamyšlení, zda je přednější ještě větší zisk z akce či komfort návštěvníků, kdyby bylo do klubu vpuštěno tak o 150 lidí méně..
Za gramofony, resp. u serata, se při mém příchodu (už nevím, v kolik hodin) střídali, myslím navzdory avizovanému line upu, Ghonzales a Babe LN. Z toho, co jsem slyšel, bylo patrné, že selekci více přizpůsobili headlinerovi večera. Zazněly věci jako Planet Music (od Dannyho Byrda), F Zero, Tread Softly, temnější výjimkou bylo Talk To Friend, dále Your World, Someone a na závěr Kiss Kiss Bang Bang. Jsem přesvědčen, že to byla kvalitní a důstojná volba před High Contrastem, který, jakmile se objevil na pódiu, začal vyvolávat bouřlivé ovace.
Sympatický Welšan nasadil úsměv, na gramofon Hometown Glory remix a set se mohl rozjet. Milé mi přijde, že stále zůstává věrný klasickému hraní na gramofony, jeho svižný set plný zpívánkových a melodických záležitostí netřeba více rozvádět, známe ho snad všichni.. Rewindů pomálu, alespoň to bylo plynulé, teasy taky skoro žádné, mixy rychlé. Každá akce se hodnotí subjektivně, když vedle objektivních kritérií přistupují právě subjektivní jako je nálada, pocity, rozpoložení konkrétního jednotlivce. Mě osobně událost zasáhla v dobrém rozpoložení, i proto se mi hodně líbila, více než ta předposlední březnová v Roxy s tímto chlapíkem. Nesouhlasím s tím, že High Contrast hraje pouze cajdáky pro masy, je to kvalitní muzika, která má hlubší rozměry, skvělou atmosféru a věřím, že ještě pár let bude lidi oslovovat. Tak a teď bez dalšího otálení pro představu vychrlím, co jsme slyšeli. Bylo toho opravdu hodně a myslím, že dost známé věci pro většinu průměrně znalých posluchačů. Po Hometown Glory to byl po pár neznámých titulech Packman (remix?), dále Kronix, určitě pro leckteré překvapením bylo Where´s My Money v halftempové podobě a mírná dávka dalšího jump upu. Na kolej hitovek jsme se pak vrátili s Days Go By, dále zazněl Taken (zatím méně známí DC Breaks), Tear You Down (super taneční hitovka na skákání do stropu), Stay Forever, If We Ever, Take Me Away, True Romance VIP. Z velké High Contrastovy kolekce předělaných věcí zazněl Something Good, později i Gold Digger. Tancovalo se dále na další smršť hitovek: Borrowed Time, Feelings (Nu:Tone rmx), Basement Track (rmx?), Gold Rush, Hong Kong Express, Racing Green, Music Is Everything, It´s Not Over (Nero bootleg), Swamp Thing, Weird Science, Streetlife, Machete. Závěr pak obstaraly klasiky Return Of Forever a Spread Love. Zhustil jsem tedy děj do tohoto odstavce bez uvedení interpretů, ačkoliv bych to mohl roztáhnout na mnohem větší plochu. Ovšem na to jsem jaksi neměl chuť a navíc mám pochybnosti, jestli to vůbec někdo čte.
Set Koogiho s novou vizáží jsem již prakticky neslyšel, když jsem upocený, unavený, ale spokojený odešel domů. Tato akce mi zůstane ve vzpomínkách nikoliv jako přelomová, zásadní, ale moc pěkná (až na výše uvedené tlačenice, jež jsou naprosto zbytečné, kdyby se pořád nechtělo víc a víc vydělávat..) a rád si na High Contrasta příště v Praze zase zajdu.